Shatterhand

Věnováno Míše

1

Příroda umí být ohlušující. Seděla jsem na kopečku, za mnou les, pode mnou travnatý svah. Stébla se kývala ve větru a šustila. Listí stromů ševelilo a ve větvích nejbližšího stromu prozpěvoval ptáček. Přenesla jsem se sem z hluku velkoměsta, jsouc zrovna na výpravě po antikvariátech. Čím déle jsem zde seděla a rozkoukávala se, tím hlasitěji příroda zněla. Objevovala jsem nové a nové zvuky. Zurčel vlevo potůček? Vpravo štěbetali další opeřenci. A co to bylo za mnou?

Moment. Cinknutí kovu o kov. A teď znovu. A ještě. V krátkých intervalech. Necítila jsem nebezpečí, ale přesto jsem zpozorněla. Zvuk mi cosi připomínal. Otočila jsem se a napnula smysly. Ano, tam byl. Spatřila jsem ho mezi listím keřů. Pomalu jsem se k němu blížila. Viděla jsem, že vsunul do zásobníku pušky poslední náboj. Byla to henryovka, model z roku 1860. Posunula jsem se ještě o kousek vpřed a muž zpozorněl. Byl to mžik. V jednu chvíli tam seděl a pak už mým směrem zpoza stromu koukala hlaveň pušky.

„Nestřílejte!“

„Tak vylezte, ať vás dobře vidím, dámo, a vaši společníci též a s rukama nad hlavou.“

„Jak mám vědět, že mě stejně nezastřelíte?“

„Proč bych to dělal, nejsem vrah.“

Zpočátku nevěřil, že jsem sama, ale nakonec se s tím smířil. Byl oděn jako zálesák z nějakého povědomého obrázku. Kožená kazajka s dlouhými třásněmi, kožené kalhoty, klobouk, hustý, ale udržovaný plnovous. Za pasem množství drobností. Kolem krku náhrdelník z tesáků a drápů potvor, které snad skolil. Kde jen jsem ho viděla? Bylo to tím vousem? Neměl na tom obrázku jen knírek?

„Nevím, co si o vás mám myslet. Dívka sama zde, beze zbraní, jen s ruksakem z podivného materiálu. A co to máte na sobě? To není kůže nebo látka, která by mi byla povědomá. A ten podivný střih. A obraz – promiňte, ale takovéto obrazy...“

Opět pozvedl zbraň. Cítila jsem, že je velmi zmaten. Pravda, Eddieho na tričku asi nikdy neviděl. A pokud to měl být Divoký západ, tak jsem spíš vypadala jako uctívačka Satana.

„Kdybyste se otočil, zkusila bych s tím něco udělat.“

Váhal jen chvíli a odvrátil se. Svlékla jsem triko a oblékla ho naruby.

„Hotovo.“

„Well, myslíte, že mě tak obalamutíte?“

„Nechci vás obalamutit. Jen vás nechci zneklidňovat. Ten obrázek je zcela neškodný a nic nekřesťanského neznamená. Tam, odkud pocházím, lidé nosí na oděvech rozličné obrazy a motivy.“

„To musí být kraj, o kterém jsem zatím nečetl, ani neslyšel. Anyway, asi je na čase se představit. Pro jednoduchost mi říkejte třeba Charley.“

„Jsem Kateřina.“

„Aha, český tvar toho jména? Párkrát jsem v Čechách byl, ale na vašem jménu si asi zlámu jazyk.“

Pousmál se. Navrhla jsem mu variantu Kate a s tou vypadal spokojen. Zeptal se, kde jsem se tu vzala. Důvěřovala jsem mu, nevím proč, a řekla jsem mu toho docela dost. Přemýšlela jsem, kdy se v mé realitě rozjely vědeckofantastické příběhy. Mohl nějaké znát? Cestování v čase? Možná. Rozhodně se mě nechystal utopit nebo upálit, spíš pozorně poslouchal.

Nakonec začal připravovat jídlo a nechal mě přemýšlet. Jako obvykle jsem netušila, proč jsem byla povolána. Vzhledem k dojmu, jakým na mě působil, byl zřejmě cílem mé mise on. Konkrétní úkoly mi ale opět nebyly jasné. Nerušil mě ani během jídla, za což jsem mu byla vděčná. Takové nečekané skoky mě vždy rozhodí.

O pár minut později nastal zvrat. Už se setmělo, klimbala jsem a nedávala pozor. Náhle před námi ze země vyrostla temná postava. Rychle jsem zapátrala svými smysly. Nebezpečí nehrozilo.

„Můj bratr Šárlí si našel společnost?“ ozval se stín. Šárlí? Jen jsem zamrkala.

„Nechť se Winnetou posadí, vše mu sdělím.“

Vytřeštila jsem oči. Charley rozfoukal oheň a indián, který se proti mně usadil, si mě pátravě prohlížel. Vracela jsem mu pohled. Ano, byl to on. Takhle jsem si ho vždycky představovala. Vznešený obličej, bronzová pleť, na hlavě tolik známý přilbě podobný drdol. Rty prohnuté v laskavém úsměvu. Inteligentní pohled. Ano. Jak je to ale možné? Vždyť je to románová postava! A Charley? Teď už bylo vše jasné. Ten obrázek, to byla fotografie Karla Maye.

2

Charley popsal Winnetouovi situaci. Náčelník Apačů pouze zamumlal cosi o Manitouovi a jeho poslech a pak už vyprávěl, co zjistil cestou na místo setkání se svým pokrevním bratrem. Připadala jsem si, jako bych se ocitla uprostřed Mayova příběhu.

„Šárlí si vzpomene, že jsme nedávno rozprášili Santerovu družinu. Samotného Santera se nám lapit nepodařilo a před pár dny Winnetou zjistil, že se Santer spolčil s velkou skupinou trampů a navádí je k drancování usedlostí. K nejbližšímu přepadu má dojít za sedm dní.“

„Kolik sehnal Santer mužů?“

„Přes čtyřicet dobře ozbrojených trampů. K tomu je potřeba přičíst Santera a jeho pět kumpánů.“

S kamennými obličeji se na sebe podívali. Byl to ten okamžik, během kterých docházelo k jejich bezeslovnému dorozumívání? Nevěděla jsem, co jim probíhalo hlavami, ale cítila jsem z obou napětí. Pak Winnetou vytáhl kus masa a opekl ho na skomírajícím ohníčku.

„Mohu se zeptat, kolik máte lidí?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Moje bílá sestra se nemusí stydět klást dotazy. Nechť ví, že jsme tu jen my dva a v usedlosti jsou dle slov trampů tři bojeschopní obyvatelé.“

Zamžikala jsem. Bílá sestra?

„To jest pět lidí? Pshaw, Winnetou a Old Shatterhand vydají za dvacet jiných! Kdy vyrazíme k usedlosti?“

„Kate, i při vašem hodnocení nás dvou to stále početně nevychází.“

„Od kdy vy dva počítáte nepřátele?“

„Kate, nevím, co jste o nás slyšela, ale jsme jen prostí smrtelníci. Máte ovšem pravdu, je naší povinností jim pomoci. Jen musíme vymyslet způsob.“

„Jaká je krajina kolem usedlosti? Nešlo by použít nějakou lest? Něco podobného Údolí stupňů?“

„Údolí stupňů? Co vy o tom víte?“

„Četla jsem vaše knihy.“

„Moje knihy?“ vykulil oči a Winnetou se zasmál: „Uff, moje bílá sestra Šárlího překvapila, to se ne každému povede.“

„Nemůžeme to udělat jako v Údolí stupňů.“

„Proč ne?“

„Opakuji, že jsme jen dva. Obyvatele usedlosti si netroufám počítat.“

„Jakýkoliv přímý útok nebo pokus o obranu usedlosti by ale byl sebevraždou!“

„Ano, smrt je skoro jistá, ale přesto se toho budeme muset odvážit.“

„Cože? Old Shatterhand, kterého znám, se do marného boje nepouští! Čeho byste takovou obětí dosáhli?“

„Musí to tak být. Chci to tak.“

Teď už jsem jeho myšlenkové pochody nechápala vůbec.

„Chcete se snad zabít? To přece nemůžete! Musíte napsat ty knihy! Chápete to? Vaše knihy budou příštím generacím vzorem. I mým vzorem byly. Old Shatterhand, Winnetou a hadži Halef jsou hrdinové mého dětství!“

„Dětství? A kolik vám je? Na babičku nevypadáte.“

„Na tom přeci nesejde. Prostě nesmíte spáchat sebevraždu!“

„Chci odčinit, co jsem v mládí spáchal. Vůbec nevíte, co jsem za člověka.“

„Vím dost.“

„Z knih?“

„Ano.“

Odmlčel se a po chvíli se zeptal:

„Well, co tedy radíte?“

„Pomohu vám. Umím střílet z henryovky. Stejnou míval otec, než jsme ji s matkou musely po jeho smrti prodat.“

„Promiňte, miss, ale dva nebo tři – jaký je v tom rozdíl?“

„Jak jste si mohl všimnout, nejsem obyčejná miss. Řekněme, že umím pár věcí, které by mohly situaci změnit.“

Čekala jsem, že ještě něco dodá, ale vypadalo to, že opět probíhá jejich mimosmyslové dorozumívání, a pak se oba uložili ke spánku. Netroufala jsem si nic namítat, ale byla jsem z toho jejich opakovaného mlčení poněkud přepadlá. Místo, aby plánovali, šli pánové hajat! Pak se ze tmy ozvalo:

„Moje krásná sestra může v klidu spát. Nic se jí nestane. Winnetou bude bdít první půlku noci a Old Shatterhand druhou.“

Tak, a teď mě ještě bude svádět románová postava! Radši jsem usnula.

3

Když jsem se probudila, dvojice již snídala a vypadalo to, že i koně byli připraveni na cestu. Winnetou mi podal kus pečeně. Zatímco jsem jedla, oba pokračovali ve svém zarytém mlčení, zírali chvíli do země, chvíli na sebe, a v hlavách jim to šrotovalo.

Právě jsem polkla poslední sousto, když se Winnetou napřímil a pohlédl na Charleye. Ten jako pan Spock pozvedl jedno obočí.

„Vzpomněl jsem si, že usedlost je v kotlině, ke které vede cesta ne zcela širokým kaňonem. Mohli bychom je tam sevřít. Jednu stranu bych držel já s osadníky a druhou Šárlí s Kate.“

Charley se nadále tvářil pochybovačně, ale aspoň už jsem z něj necítila poraženeckou náladu.

„Musím si to místo prohlédnout. Vyrazíme. Máme však jen dva koně a spěcháme.“

„Budeme se střídat. Naši koně jsou silní a Kate je drobná a štíhlá.“

A tak se i stalo. Nejprve mě vezl Winnetou. Seděla jsem za ním, tiskla jsem se k němu a přišlo mi, že mu to není nepříjemné. Pádili jsme krajinou celé dopoledne a opět nepadlo ani slovo. Snažila jsem se vymyslet, jak jim pomoci, ale závěr byl pokaždé shodný s úsudkem Charleye. Dokud to místo neuvidím, je předčasné si lámat hlavu.

Pak se má mysl zaměřila na Winnetouovu představu, že budu s Charleyem bránit jednu stranu kaňonu. Což o to – s henryovkou si poradím, ale bude to stačit? Dva střelci proti kolika? Jaké budou mít zbraně? Kdy budeme znovu nabíjet? Tato puška má trubicový zásobník na šestnáct nábojů a nabíjí se dost nepohodlně zepředu pod hlavní. Pomalé, složité. Zrovna jsem jela na Old Shatterhandově koni.

„Charleyi, vy potřebujete kouzelnou pušku,“ řekla jsem mu do ucha. Natočil hlavu a opět předvedl Spocka. „Pokud máme uhájit vchod, budeme muset dobíjet. Mám nápad, ale potřebuji si ho vyzkoušet.“

Charley zpomalil a zatočil směrem ke skupince stromů vlevo. Než stihl Winnetou zareagovat, předjel nás a pak se obloučkem vrátil.

„Je kolem poledne, uděláme pauzu a vy zkusíte, co potřebujete, Kate.“

Podal mi pušku a pás s náboji. Vysypala jsem střelivo ze zásobníku a zas ho uzavřela. Pružina sjela až na konec. Soustředila jsem se. Z Charleyova křesťanského úhlu pohledu to musel být zázrak a neodvažuji se hádat, co si myslel Winnetou. Vypadalo to, jako by neviditelná ruka odsunula pružinu a otevřela zásobník. Náboje začaly jeden po druhém levitovat ze své hromádky a klouzaly do otvoru pod hlavní. Cítila jsem, že mi na čele vyráží pot. Prohluboval se mi dech. Poslední náboj vklouzl do zásobníku. Zajistila jsem ho. Stačil jeden pohyb pákou a bylo nabito. S trochou praxe to zvládnu za pár vteřin.

„Kate, to je velice působivé.“

„A unavující.“

„Znamená to ovšem, že z henryovky skutečně musíte střílet vy. Jak jste na tom s přesností zásahu?“

Ukázala jsem na strom opodál a pak jsem pětkrát rychle za sebou vystřelila. Sklonila jsem zbraň a Charley se vydal prozkoumat zásahy. Vrátil se a kroutil hlavou.

„Pět děr jedna nad druhou v přesně stejných rozestupech. Střílíte lépe než my dva. Začínám mít pocit, že bychom to mohli zvládnout.“

4

Během další jízdy jsem ještě párkrát zkusila svůj trik a výsledek byl pokaždé rychlejší a jistější. Večer jsme měli dost času si povídat a Charley ze mě postupně páčil, co vím o jeho knihách. Netušila jsem, kolik toho mohu prozradit, tak jsem spíš odolávala. Nakonec to vzdal.

Horší starosti mi působil Winnetou. Zalíbila jsem se mu a dával mi to všelijak najevo. Nejlepší jídlo, nejčistší voda, na noc mi půjčil svou pokrývku, a vždy mě neváhal ujistit, že bude pečovat o mé bezpečí. Při další jízdě pak prodlužoval dobu, kdy jedu na koni s ním a ne s jeho pokrevním bratrem. Na jeho obranu ovšem musím poznamenat, že se vždy choval jako pravý gentleman, takže to bylo vlastně milé a nemusela jsem přikročit k tvrdšímu vymezení prostoru.

Utekly tři dny a soutěska byla před námi. Naše stopy nám nedělaly starosti, protože bylo patrné, že je zde pravidelný provoz. Soutěska byla široká tak, že by projeli pohodlně tři čtyři koně. Dlouhá byla pár set metrů. Muselo to k sevření nepřátel stačit.

Na této straně se nacházelo několik roztroušených balvanů, za kterými jsme se mohli s Charleyem schovat. Zajímavější byla situace na druhé straně. Byly zde menší i větší kusy skály a některé byly tak velké, že by jimi nepohnulo ani několik mužů. Dostala jsem nápad, ale zatím jsem si ho nechala pro sebe. Probírala jsem ho z různých stran a nechávala ho zrát.

Pokrevní bratři si mlčky prohlédli okolí, pár pohledů z očí do očí, a pak jsme pokračovali v cestě k usedlosti. Nebyla daleko. Přivítala nás dvojice mužů, kteří pracovali na malém poli. O kus dál se pásly krávy a ovce, v ohradě chrochtala prasata a vedle chlívku se nacházela stáj s koňmi. Všimla jsem si, že z domu na nás míří puška.

„Buďte zdrávi! Co k nám přivádí takovou nesourodou trojici?“ zeptal se starší muž.

„Neseme zprávy. Banda trampů se vás chystá za několik dní napadnout.“

„Pshaw! Nás? Zde? Proč by to dělali?“

„Jen se podívejte po své usedlosti. Nemluví z ní bohatství?“

„Bohatství? Nenechte se mást! To málo, které tu máme, je tvrdě vybojováno prací a odříkáním.“

„Ano, ale to trampy nezajímá. Ti přijedou sklidit, co nezaseli.“

Muž znejistěl. Zavedl nás do domu, z jehož okna zmizela namířená zbraň. Winnetou vyprávěl, co se dozvěděl, a strach osadníků rostl. V domě byly dvě děti a žena. Všichni obyvatelé zírali nejvíce na mě, ale můj doprovod to nijak nekomentoval a já mlčela také. Místo toho muži probírali, jak zaonačit obranu. Nastal čas se do toho vložit. Vyzvala jsem Charleye k rozhovoru mezi čtyřma očima.

„Měla bych nápad, ale má jeden háček. Použila bych své zvláštní schopnosti, ale nevím, jak to vysvětlit místním? Budou mě mít za čarodějnici.“

„Co máte na mysli, Kate?“

„Mohla bych tuto stranu zahradit velkými kusy kamene, takže by neprojeli a měli bychom je v pasti.“

Viděla jsem mu na očích, že neví, jak postupovat. Vrátili jsme se zpět k ostatním. Charley mlčel, Winnetou to zaregistroval a teď si šli promluvit oni dva.

„Vy jste teda tajnůstkáři,“ řekl starší chlapec. Usmála jsem se na něj.

„Jak se jmenuješ? Bobby, viď?“

„Jak… jak to víte?“

„A tvůj bráška je, počkej,“ přimhouřila jsem oči, „Andy. Bobby a Andy, pěkná jména. Jeden můj dobrý kamarád je Andy.“

„Jak to víte? Jste kouzelnice?“

„Kouzelnice? Už jsi o nějakých slyšel?“

„Byli jsme jednou ve městě a tam byl kouzelník. Tahal králíky z klobouku, uměl triky s kartami a plno dalších věcí. A taky uměl hýbat s věcmi, aniž by na ně sáhl.“

„Tomu nevěřím,“ usmála jsem se na něj.

„Opravdu! Nelžu!“

„Tak to musel být nějaký můj kolega. Uměl třeba tohle?“ zeptala jsem se a pohnula jsem rukou. Na stole se posunula slánka.

„Ano, něco takového, ale slánka, to nic není, ten kouzelník hýbal s velkými kusy nábytku!“ zahýkal chlapec a jeho bráška mu přizvukoval. Méně nadšeně se tvářili dospělí. Mezitím se vrátili Charley a Winnetou, ale osazenstvo si jich kromě mě nevšimlo. Všichni zírali na mě, někteří s nadějí, malí se zájmem a někteří se strachem v očích. Ticho přerušil Charley:

„Jestli chceš, chlapče, tady Catherine ti ukáže, co ještě umí.“

Bobby zajásal a dospělí zpozorněli ještě více. Obrátila jsem se ke staršímu muži:

„Sir, myslím, že bychom mohli útočníky zastavit, když udělám kouzlo a kaňon z této strany zahradím a z druhé strany je sevřeme s namířenými puškami.“

Když nic neříkal, dodala jsem:

„Možná vás o našich dobrých úmyslech přesvědčí skutečnost, že pánové zde jsou Winnetou a Old Shatterhand.“

„Dokažte to.“

Nebylo nic jednoduššího. Ukázali jizvy po sbratření a Charley jizvu po Winnetouově bodnutí. Jako doplňkový důkaz předvedli své pušky.

„Myslím, že vaše přítomnost, vy kouzelnice, vysvětluje jejich neuvěřitelné skutky.“

„To se pletete. Potkali jsme se teprve před několika dny. Ostatně byste o mně určitě slyšel, pokud bych jim pomáhala, nemyslíte?“

Na to neodpověděl a vyzval mě, ať u kaňonu předvedu, co umím, a tak jsme všichni i s dětmi vyrazili.

5

Když jsem pohlédla na kamenné bloky, začala se mi do duše vkrádat nejistota. S tímhle přeci nemohu pohnout, jsou obří! Zavřela jsem oči. Vzpomínala jsem na svou učitelku. Co mi to říkala? Že si musím věřit? Když napnu svou mysl, dokážu cokoliv? Opravdu cokoliv, Mariano? Teď bych tě potřebovala.

„Myslí si má sestra, že to půjde?“

Pohlédla jsem na Winnetoua. Viděla jsem mu na očích, jakou si přeje odpověď. Viděla jsem, že mi věří. Dobře. Budu si také věřit. Přece jej a ostatní nezklamu.

Zadívala jsem se na ústí rokle a rozhlédla jsem se po okolních kusech kamene. Přemýšlela jsem, jak by je bylo nejvhodnější umístit. Musí tvořit stěnu, kterou nebudou moci trampové přelézt.

„Tak co bude?“ ozval se starší muž. Od Winnetoua jsem ucítila vlnu nevole, ale nic neřekl. Začala jsem.

Přesouvala jsem bloky kamene jeden po druhém na místa, která jsem si v mysli představovala. Úkol byl obtížný. Při přesunu několika prvních kusů se mi zrychlil tep a dech, při dalších už ze mě lilo, ale zeď rostla. Nechala jsem úzký průchod, k jehož zahrazení jsem si vyhlídla pěkný kamenný kvádr. Ten bude potřeba, až s Charleyem odejdeme zaujmout pozici.

Pokud z počátku obyvatelé usedlosti cítili strach nebo snad nenávist, ke konci tohoto podivného představení jsem už vnímala jen úžas. Zbývaly poslední kusy, ze kterých jsem chtěla udělat stupně, po nichž by se Winnetou dostal do střelecké pozice, ale už jsem nemohla. Třásla jsem se a motala se mi hlava. Myslela jsem si, že mi pukne.

„Má sestra by si měla odpočinout,“ ozvalo se po mém boku. Ani jsem nedokázala odpovědět. Začala jsem se hroutit. Uchopily mě silné paže náčelníka Apačů. Zdvihl mě a odnesl mě kousek stranou. Položil mé unavené tělo do měkkého, chladného mechu. Chtělo se mi spát. Pootevřela jsem oči a spatřila Winnetouovu tvář. Co jsem to zahlédla? Obavu? Pousmála jsem se a omdlela.

Během mého bezvědomí pokračovaly přípravy k boji. Charley dohlížel na vytvoření palebných pozic se zásobami zbraní a střeliva a oba muži mu pomáhali. Winnetou seděl u mě a otíral mi tvář kusem látky namočeným ve vodě. Bobby klečel z druhé strany a držel mě za ruku. Když jsem otevřela oči, oba se usmáli.

Druhý den jsem dokončila svou část práce. Tentokrát jsem si dala pozor, abych se tolik nevysílila. Zbýval jen poslední kvádr, kterým jsem chtěla zahradit průchod. Winnetou vyrazil na výzvědy a my ostatní jsme dokončili přípravy. Zkontrolovali jsme zbraně a zajistili jsme zásoby pro Charleye a mě, abychom nestrádali, až budeme čekat u vstupu do kaňonu.

Naposledy jsme přenocovali pod střechou a už tu byl den D. Odebrali jsme se s Charleyem na druhou stranu soutěsky. Přidali se k nám i oba muži. Uvelebili jsme se v úkrytu, který Charley předchozího dne našel. Nikoho by při zběžném pohledu nenapadlo, že je zde skrýš, a přitom odsud bylo dobře vidět na prostranství před soutěskou.

Vrátil se Winnetou a hlásil, že se trampové blíží. Doprovodila jsem ho k jeho stanovišti, umístila jsem poslední kvádr a spěchala jsem zpět k Charleyovi a ostatním. Připravili jsme se, abychom mohli vyrazit, jakmile trampové vjedou do kaňonu.

6

O hodinu později se dostavili. Když poslední tramp zmizel v soutěsce, zaujali jsme pozice za balvany před jejím ústím. Netrvalo dlouho a zaslechli jsme dva výstřely. Připravila jsem si henryovku a Charley svou medvědobijku. Spatřili jsme první navrátilce. Charley povstal a s namířenou zbraní zvolal:

„Zde stojí Old Shatterhand a Catherine the Great.“

Neubránila jsem se úsměvu.

„Vzdejte se, odložte zbraně a budete ušetřeni.“

První jezdec pozvedl svého yellow boye. Stihl vypálit dvě rány, než ho smetla střela z mé henryovky. Ucítila jsem vlnu nelibosti.

„Bude žít,“ řekla jsem.

„Tak dobře,“ odpověděl Charley a vystřelil na dalšího, který se nechtěl zastavit. Jeho kůň padl, muž udělal kotrmelec a natáhl se na dně soutěsky. Jezdec za ním strhl koně a vjel do cesty kolegovi. Zvířata se srazila a vzepjala se. Oba jezdci sletěli. Další dva jezdci padli po výstřelech obou osadníků a klubko lidských a zvířecích těl u ústí zhoustlo.

Chvíli jsme jen sledovali, jak se trampové sami likvidují. Opěšatělí muži křičeli, když do nich vráželi koně ostatních, kteří se jim ve zmatku snažili vyhýbat. Pak se od chumlu oddělili dva trampové, ale postřelila jsem je, než si stačili najít úkryt. Zapomněli na své pušky, drželi se oba za stehno a řvali.

Nebudu zvracet, prosila jsem v duchu sama sebe. Charley dobil a čekal, co bude dál. Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Kouzelnických triků nakonec nebylo třeba. Trampové se uklidnili, jeden zvedl ruce nad hlavu a vydal se k nám.

Vyjednávání bylo krátké. Uznali, že jsou v nevýhodné pozici, začali na hromadu skládat své zbraně a po jednom k nám chodili. S puškou v ruce jsem hlídala situaci a Charley s osadníky je svazovali. Byli jsme zhruba v půlce, když se ozval dusot kopyt. Charley se tím směrem otočil.

„Vojáci. Jako na zavolanou,“ konstatoval.

„Hallo! Co to tu je? Zdá se, že jedeme s křížkem po funuse, gents!“ ozval se jejich velitel. „Obávali jsme se, že už jen pohřbíme mrtvoly osadníků, ale situace vypadá zcela jinak!“

Charley vše vysvětlil, pouze vynechal způsob, jakým jsme zahradili soutěsku. Vojáci nám pomohli dokončit poutání zajatců a já jsem se co nejrychleji vytratila, abych opět otevřela průchod. Naštěstí se vojáci spokojili s tím, že se zbylé obyvatelstvo osady přišlo podívat soutěskou na výsledek, sebrali zajatce a odjeli.

Čekala jsem, že se v nejbližších okamžicích přenesu domů, ale stále se nic nedělo. Trochu mě to mátlo. Vrátila jsem Charleyovi henryovku a vrhla jsem se na rozebírání valu. Dění kolem jsem vnímala jen okrajově. Charley s Winnetouem stáli stranou a bavili se. Winnetou neměl dobrou náladu. Mezi trampy jsme totiž nenašli Santera. Vrah Krásného dne opět unikl. Pak se náčelník Apačů vydal ke mně.

„Šárlí mi vyprávěl, jak byla moje krásná sestra statečná. Každý muž by byl hrdý, že jeho stanu vládne žena, jako je ona,“ řekl a mně málem upadl jeden z větších balvanů. Položila jsem ho na místo a prudce vydechujíc jsem pohlédla na Winnetoua.

„Winnetou, tohle nepůjde. Můj rudý bratr je skvělý muž, jeho osud ale není vychovat potomky, jeho osud...“

Odmlčela jsem se. Jak mu říct, že jsem četla, kdy a jak zemře?

„Jeho osud je být po boku Old Shatterhanda a pomoci mu stát se lepším člověkem.“

Winnetou se zamyslel a přikývl. Pak se uklonil, a když zvedl hlavu, oči se mu v úžasu rozšířily. Cítila jsem, že mizím. Sbohem, Charleyi, sbohem, Winnetou, pomyslela jsem si.

Poznámka

Když se na stránkách o Mayovi rozeběhla diskuse o fanfiction, nejprve jsem nic psát nechtěla, ale pak mi Ondřej řekl svůj nápad a mně přišlo, že bych mohla použít postavu z jiných svých textů. Pak už mi začal příběh bobtnat v hlavě a nešlo ho nenapsat.

Kateřina má zvláštní dar nebo snad prokletí. Náhodně bývá vytržena ze své reality a umístěna jinam, aby tam někoho před něčím zachránila. Ať už pokus o záchranu dopadne jakkoliv, je vrácena zase zpět. Aby měla větší šanci splnit svůj úkol, ovládá řadu nadpřirozených schopností, z nichž některé se vyskytly i v tomto příběhu. Je zde ještě mladá, nejspíše je jí kolem dvaceti let, a své dovednosti stále poznává a učí se je ovládat. Svůj úděl nese statečně, je vděčná za možnost pomáhat lidem v nesnázích.

Pokud jsou v příběhu nějaké faktografické chyby, ať již jde o reálie z mayovek nebo o informace ze skutečných šedesátých, možná sedmdesátých let 19. století, omlouvám se za ně. Šlo mi hlavně o napsání příběhu, který by mě samotnou bavil číst, na rešerše jsem ale krapet líná.

Kačka

Praha, jaro 2017

Poslední aktualizace: 9. 7. 2017