"Love Is All" - Roxette

Shatterhand: Pád

Věnováno všem, kteří někoho milují

1

Vinnetou mrtev! Tato dvě slova stačí, aby popsala, v jakém stavu jsme se tehdy nacházeli. Nejhůře z nás se musel cítit Charles. Smrt pokrevního bratra ho tak zdrtila, že se zcela změnil. Dříve tak veselý, optimistický člověk nyní bloumal kolem rodící se osady, nebo jen se svěšenou hlavou seděl u paty Vinnetouova hrobu.

Pracovní povinnosti mě nutily dokončit záležitosti kolem vůdce railtroublerů Samuela Hallera, kterého jsme zanechali v Echo Canyonu, ale pohled na Charlese byl tak hrozný, že jsem se rozhodl zde zůstat. Pouze několik railroaderů se vrátilo na stanici.

Charles však o kontakt nestál. Teprve po delším čase se zapojil do budování nového settlementu, ačkoliv byl stále jen stínem toho inspirativního Old Shatterhanda, kterého si všichni vážili.

Konečně jednoho dne, když jsem seděl na břehu řeky Metsur a pozoroval zapadajícím sluncem ozářené vrcholky Gros Ventre, si ke mně Charles přisedl. Když však nic neříkal a jen zrakem ulpíval na vlnách Metsuru, rozhodl jsem se začít sám.

„Z Echa dorazil posel. Haller zemřel.“

„Co máte dál v plánu? St. Louis?“

„Asi bych měl v kanceláři oznámit, že je případ uzavřen. Victory se už stejně potřebuje proběhnout.“

„Nezníte úplně přesvědčeně.“

„Přemýšlel jsem, že bych vás doprovodil k Apačům. Určitě budou chtít od očitého svědka slyšet, jak skonal jejich náčelník.“

„Máte pravdu a chci ráno vyrazit. Doufám však, že se neurazíte, když doprovod odmítnu.“

„Jste si jistý, Charlesi?“

Na to neodpověděl a zahleděl se do dáli.

„Také jsem přemýšlel, že bych začal psát.“

To vyloudilo na jeho tváři úsměv, snad první za poslední týdny.

„Psát? Vy? A kdo se mi to posmíval, že jsem writer?“

„Nesmějte se, sir. Víte, nakonec nejspíše zjistím, že to na rozdíl od pušky s perem neumím, ale nedozvím se to, dokud to nezkusím.“

„To máte pravdu. V tom případě vám přeji mnoho štěstí.“

Po Charlesově odjezdu jsem v osadě dlouho nevydržel a vyrazil jsem na osamělou pouť do St. Louis. V myšlenkách jsem se vracel k té hrozné události a uvažoval jsem, jestli jsme nemohli něco udělat lépe. Vzpomínal jsem na Charlese. Jak se asi musel cítit? Sám na cestě k Apačům, jen on a jeho vzpomínky. Dospěl jsem k závěru, že jsem se neměl nechat odbýt, ale již bylo pozdě.

„To je dost, že jsi dorazil, Frede,“ vychrlil na mě Jack Sumter, sotva jsem vstoupil do kanceláří Private Detective Corps.

„Děje se něco, Jacku?“

„Neděje, dělo! Byl jsi přece u toho, když dostali Vinnetoua?“

„Dostali?“ Nelíbilo se mi, jak to znělo. "Vím, že indiány zrovna nemusíš, ale uvědom si, že Vinnetou padl střelou Siouxe, když bránil bělochy.“

Jack se možná i trochu zastyděl a radši přešel k businessu. Uzavření případu Haller mnoho práce nedalo. Když mi však chtěl Jack přidělit další úkol, zarazil jsem ho a požádal o pár dní odpočinku. Nemohl jsem se soustředit. Jack by řekl, že byl Vinnetou jen indián, ale kdo ho poznal osobně, nemohl zůstat neovlivněn. Můj odpočinek ukončili dva muži, které za mnou poslal Jack.

Starší z dvojice byl mohutný chlap. Jeho lovecký oděv byl poměrně volný, ale přesto dával tušit, že tento Goliáš oplývá silou a současně obratností, kterou by mu mohl závidět leckterý indián. Měl snad indiánské předky, jak naznačovaly tmavé vlasy, oči a snědá tvář?

Mladší muž byl o něco menší, ale nepochybně fyzicky stejně zdatný. Indiánský oděv a účes by snad neznalého přesvědčil, že před ním stojí indián, ale můj závěr byl, že se jedná o míšence. Dokonce jsem si myslel, že se jedná o sourozence, což obr vzápětí potvrdil:

Good day, sir! Jsem Leo Bender a toto je můj bratr Fred. Jste Mr. Walker?“

„Ano, buďte vítáni! S čím vám mohu pomoci?“

„Doslechli jsme se, že jste stál po boku Old Shatterhanda a Vinnetoua, když bránili stanici Echo Canyon a Helldorf Settlement.“

„Vaše informace jsou přesné, ale o těchto událostech nevyprávím, tím méně neznámým lidem.“

„Nevadí. Pouze bychom rádi zjistili, kam se ztratil Old Shatterhand. Jeli jsme k Apačům, abychom navštívili Vinnetoua a jeho bratra, a od nich jsme se dozvěděli, že jejich veliký náčelník odešel do věčných lovišť. Mysleli jsme si, že Old Shatterhand jako očitý svědek přijede k Apačům, ale když se ani po dvou týdnech neobjevil, vydali jsme se na sever. Helldorfští osadníci nám však řekli, že již dávno odjel na jih a že prý máme zkusit najít vás, Mr. Walkere.“

„Nevím, kam se ztratil. Možná jste byli málo trpěliví nebo jste ho cestou na sever minuli.“

„Možná máte pravdu. Také se mu mohlo něco stát. Mr. Walkere, jste nejlepší stopař široko, daleko. Pomůžete nám ho najít?“

„Rád bych. Vlastně si vyčítám, že jsem ho nechal odjet samotného. Určitě však budete souhlasit, že je tato stopa již hodně studená.“

Rozhostilo se ticho, které přerušil mladší Bender:

„Můj bílý bratr může své výčitky umlčet, když se k nám přidá a Old Shatterhanda nalezne.“

„Možná. Povězte mi. Nevíte, kde je hrob Vinnetouovy sestry? Old Shatterhand se o ní párkrát zmínil.“

Bratři na sebe pohlédli a pak pohlédli na mě:

„Proč nás to nenapadlo?“

2

Slunce pomalu klesalo k obzoru. Naše jízda zatím byla klidná, ale čím více na západ jsme byli, tím nebezpečnější krajinou jsme projížděli. Po boku mužů, jakými byli oba Benderové, se však nebylo čeho bát.

Během uběhlých dní jsem se s nimi spřátelil a už jsem se nedivil, že se dobře znali s Vinnetouem a Old Shatterhandem. Hned prvního dne jsem zjistil, kým ve skutečnosti jsou, protože se oslovovali svými loveckými jmény – Apanačka a Old Surehand. Apanačka mi tolik známý nebyl, ale o Old Surehandovi jsem slyšel vyprávět legendy.

„Je to dobré. Akorát se západem slunce dorazíme k Makik-natunu,“ přerušil ticho mladší Bender. „Musíme však být obezřetní. Sice je to dobré místo k táboření, ale také sem občas zavítají bojovníci Komančů, aby uctili památku čtyř náčelníků, kteří zde mají své hroby.“

Po krátkém čase jsme se přiblížili k lesíku, který obklopoval skalnatý vršek. Fred Bender jel napřed, aby prozkoumal okolí. Nestihli jsme ke stromům ani dojet, když se opět vynořil a divoce gestikuloval.

„Bože, co se zde stalo?“ byla má první slova, když jsme lesíkem projeli na prostranství před hroby, kolem kterého se táhl skalnatý půlkruh. Od hrobů k okraji lesa leželo velké množství mrtvých indiánů, na kterých se za týdny, po které tu leželi, podepsala příroda. Stáhli jsme se opět na okraj a snažili jsme se situaci vysvětlit.

Rozhodl jsem se prohlédnout si bojiště shora a vyšplhal jsem po skalách až na terasu nad hroby. Pohled z výšky mi umožnil poznat, že se čára mrtvol táhne od hrobů k jihozápadu, jako kdyby indiáni před někým prchali.

Keře u severního konce skalního oblouku vypadaly polámané. Útočila z tohoto směru přesila? Musel jsem místo vidět z blízka. Před sestupem jsem se po terase naposledy rozhlédl. V oranžové záři zapadajícího slunce se cosi zalesklo v puklině. Byla to prázdná nábojnice. Ukázal jsem ji Benderům.

„Čtyřiačtyřicítka s okrajovým zápalem.“

„Jako používá henryovka,“ pohlédl na mě Leo a pak si vyměnil pohled s bratrem. „Myslíte, že je Shatterhandova?“

„Nemohu to vyloučit. Nedaleko odtud Charles nejspíše cestoval. Mohl ho někdo přepadnout a okrást.“

„Ano, nebylo by to poprvé, kdy přišel o pušku.“

Damn it! Neměl jsem ho k Apačům pouštět samotného!“

„Třeba se strachujeme zbytečně. Jeho puška není jediná s touto ráží.“

Noc jsme strávili na kraji lesa a ráno jsme pokračovali v jízdě k Mugwort Hills, kde měl stát hrob Vinnetouovy sestry a otce. Rozhodli jsme se pokračovat podle původního plánu, protože stopy, které bychom mohli sledovat, byly dávno smazané.

Diskuse o možných událostech nikam nevedla a nakonec jsme jeli mlčky k jihu. Svěřili jsme se vedení mladšího Bendera, který se vyznal v krajině a věděl, kde jsou hroby Vinnetouových příbuzných.

U dvou hrobů na nás čekala další krvavá scéna. V křoví poblíž hrobů někdo pohodil dvě mrtvoly bělochů, které předtím okradl o všechny předměty. Jeden muž měl probodlé srdce a druhý prořízlý krk. Museli zde ležet již několik týdnů. Pohled na ně byl příšerný.

„Frede, pojďte se na něco podívat,“ přivolal mě Leo. Ukazoval na díru v zemi u paty jednoho z náhrobků.

„Vypadá to, že zde někdo něco hledal.“

„Myslíte, že to byl Charles?“

„Nikdo jiný mě nenapadá.“

„Někdo ho zřejmě překvapil a došlo k boji.“

„Jak asi dopadl? Měli ti mrtví přátele?“

„Dejte si jinou otázku. Proč došlo k boji? Musel to být střet nablízko. Pokud by chtěli Charlese okrást, proč ho rovnou nezastřelili? Neměli střelné zbraně? A naopak – pokud neměli zlé úmysly, proč by je Charles napadl?“

„Kladete otázky, na které nedovedu odpovědět.“

„To ani já ne. Beze svědka se nedozvíme nic. Pokud padl Charles do zajetí, nemáme, jak mu pomoci. Pokud je na svobodě, kam by jel dále?“

„K Apačům.“

3

K pueblu na Riu Pecos jsme však nedojeli. Cestou jsme se setkali se dvěma indiány a bělochem. Blížili jsme se k sobě, obě strany připraveny ke střelbě.

„To je Pida, syn náčelníka Kajovů,“ poznamenal mladší Bender, když jsme se dostatečně přiblížili.

„Pida zdraví Apanačku, slavného náčelníka Komančů. Co ho přivádí tak hluboko do území Apačů?“

Bender hodil pohledem po svém bratrovi a odpověděl:

„Doslechli jsme se, že padl Vinnetou, jejich největší náčelník. Doufáme, že u nich nalezneme jeho bílého bratra.“

Tentokrát hodil pohledem Pida po svém soukmenovci a běloch s sebou viditelně trhl. Konečně jsem si ho lépe prohlédl. Jeho tvář sice zakrýval svým stínem klobouk, ale zdálo se mi, že má obvázané oči. Zranění zraku potvrzoval i dojem, že se spoléhá spíše na sluch než pohled.

„Udělali byste lépe, kdybyste Old Shatterhanda nehledali. Posedl ho zlý duch. Je nebezpečný a jeho kouzelná puška hovoří hlasem smrti.“

„Cože? Co nám to zde Pida říká?“ podivil se Leo.

„Říká, že je Old Shatterhand jako vzteklý pes a měl by být utracen. Vidíte zde tohoto muže? Old Shatterhand jej stíhal, a když jej dostal do své moci, mučil ho a oslepil. Byl by zemřel, kdybychom ho nenašli.“

„Je si Pida jist, že šlo o Old Shatterhanda? Všichni přeci ví, že zbytečně neubližuje.“

Pida zaváhal.

„Old Surehand a Apanačka jsou známi jako spravedliví muži. Určitě pochopí, že by bylo pro bojovníky Kajovů ctí, kdyby umučili tak slavného lovce. Old Shatterhand padl do našich rukou a společně s otcem jsme ho spolehlivě poznali. Nabídli jsme mu, že se může vykoupit, stane-li se naším bojovníkem, odmítl však a náhle v noci zmizel.“

„Ale to stále nevysvětluje jeho činy.“

Pidova nejistota vzrostla a běloch vypadal, jako by se nejraději vypařil.

„Jak jsem již řekl, posedl ho zlý duch. Když nám utekl, stíhali jsme ho. Pobil mnoho našich bojovníků a nakonec jsme ztratili jeho stopu.“

„To zní jen jako sebeobrana.“

„Old Shatterhand dříve šetřil i ty, proti kterým se bránil. Tentokrát ne.“

„A ten běloch? Proč by jej Old Shatterhand zmrzačil?“

„Kdysi se nepřátelsky střetli. Šlo o pomstu.“

Viděli jsme, že z indiána po dobrém více nedostaneme. Rozloučili jsme se a pokračovali jsme směrem k pueblu Mescalerů. Zanedlouho jsme narazili na stopu osamělého jezdce.

„Myslíte, že je to Shatterhandova stopa?“

„To by byla hodně velká náhoda, Leo.“

„Kůň je okovaný a stopa vede k Mugwort Hills.“

„Taky by to mohl být jeden z bělochů od Makik-natunu. Stopa není moc stará, Můžeme ho dohnat a třeba se něco dozvíme, i kdyby to nebyl Charles.“

4

Sledovaný jezdec spěchal a dohnat se nám ho nepodařilo. Když jsme se však chystali vjet do lesíka na Mugwort Hills, ozvaly se výstřely. Jedna střela trhla látkou mého rukávu, druhá škrábla koně mladšího Bendera. Vzepjal se, shodil svého jezdce a cválal pryč. S Leem jsme se téměř současně svezli k zemi a namířili své zbraně k lesu. Další střelba však nenásledovala.

Leo se připlazil ke svému bratrovi, aby zjistil jeho zdravotní stav. Naštěstí byl jen otřesen pádem, ale vážné zranění neutrpěl. Když se delší dobu nic nedělo, zvedl jsem se a pěšky jsem pokračoval k návrší. Zazněl výstřel a u mých nohou zásah vytrhl trochu trávy a hlíny.

„Zmizte! Vypadněte odsud!“ ozval se Charlesův hlas. Odložil jsem zbraně a s rukama ve vzduchu jsem kráčel dál. Nová palba se neozvala. Došel jsem ke stromům a vystoupal jsem až k náhrobkům. U jednoho seděl se skloněnou hlavou Charles s medvědobijkou v klínu. Zeptal jsem se, zda si mohu přisednout, a když nic neříkal, učinil jsem tak.

Následovalo dlouhé mlčení. Mezitím se mezi stromy objevili Benderové. Zastavili opodál a čekali, co se bude dít.

„Tak začněte!“ vyhrkl Charles, když už déle mlčení nevydržel.

„S čím?“

„S výčitkami! Proto mě přeci sledujete! Jste detektiv, lovec zločinců.“

„Jste snad zločinec?“

„Postřílel jsem indiány, zmrzačil a zabil bělochy. Co jiného bych měl být?“

„Přiznávám, že mě překvapilo, že jste se je nepokusil porazit slovy jako mnohé před nimi.“

„Na některé lidi slova nestačí.“

Opět se rozhostilo ticho, které jsem tentokrát přerušil já:

„Myslíte, že by byl na vás Vinnetou hrdý?“

„Vinnetou?! Vinnetou chtěl Santera ulovit a zabít!“

„Možná starý Vinnetou, ale co ten, který přijal Ježíše a křesťanství?“

„Křesťanství, které se nebrání, je odsouzeno k záhubě,“ zavrčel a po chvíli dodal: „Miloval jsem ji, víte? Zemřela kvůli mně. Nelituji toho, že jsem zabil několik padouchů, lituji toho, že jsem jí nic neřekl.“

Snažil jsem se najít slova útěchy, ale jako by mě neslyšel.

„Vinnetou také zemřel kvůli mně.“

„To snad ne.“

„Ne? Jak byste tedy nazval skutečnost, že skočil do rány, která patřila mně?“

„Ten běloch, kterého jste zmrzačil – byl to Santer?“ zeptal jsem se po dalším mlčení.

„Ano. Vše, co udělal, spáchal kvůli lásce. Lásce ku zlatu. Teď už se pohledem na něj nepokochá.“

„Není slepota příliš krutý trest?“

„Mluvil jste o křesťanství. Najděte si v Bibli, co je kořenem všeho zla. Ale dost planých řečí. Co se stalo, stalo se. Chcete-li mě zatknout, učiňte tak. Nechcete-li, pak buďte s Bohem.“

Zvedl se a kráčel ke koním. Neslyšel jsem, že by s Benderovými promluvil. Jen nasedl a zmizel mezi stromy. To bylo naposledy, co jsem slyšel o Old Shatterhandovi a jeho činech. Jako by se se smrtí Vinnetoua vytratil z úst vypravěčů i on.

Od toho dne uplynulo mnoho let. Jeho slova mě přiměla stále více vnímat, jak hamižnost a sobectví vládnou světu. Nevidím budoucnost nijak vesele. Blíží se konec 19. století a jak se lidstvo posunulo? Jednotný náboj, bezdýmný prach, samonabíjecí a samočinné zbraně. Stále vznikají nové, dokonalejší a hromadnější způsoby zabíjení. Stále se rodí nové rozkoly mezi lidmi a národy. Jak toto může skončit? Proč nemůže mezi lidmi zavládnout láska a porozumění?

Kačka

Praha, jaro 2019

© Kateřina Konečná - pokud chcete něco použít, tak ze slušnosti uveďte odkaz sem, prosím, jinak si dělejte, co chcete, po nikom práva vymáhat nebudu.