Samotář

Věnováno mému zesnulému otci.

1

Nechápu, že jsem za ty tři dny neumrzla. Asi jsem přežila díky teplému oblečení, které jsem měla, když jsem skočila. Vracela jsem se totiž zrovna ze školy ve dvacetistupňových mrazech, co doma panovaly. Po skoku jsem padla do sněhové závěje a snažila se zorientovat, ale uprostřed lesa to nebylo snadné. Pokud jsem nechtěla pojít zimou, nezbylo mi než se dát do pohybu. Bloudila jsem a trpěla hlady. Sníh aspoň zahnal žízeň.

Obě noci byly drsné. Během prvního a druhého dne jsem si našla hromadu ulámaných smrkových větví, ale moc to nepomohlo. Povedlo se mi i rozdělat oheň, ale přikládat celou noc bylo nemožné, neudržela jsem oči otevřené.

Třetího dne jsem objevila cestu – ve sněhu vyjeté koleje a stopy koně. Rozhlédla jsem se oběma směry, ale les výhled zmenšoval. Rachot starého žebřiňáku jsem zaregistrovala, až když byl skoro u mě. Skočila jsem do houští a sledovala postaršího muže na voze. Kůň zafrkal, muž se skryl za vozem, chopil se pušky a namířil na můj úkryt.

„Prosím, nestřílejte!“

„Nebudu, když vylezete beze zbraně.“

Vyhrabala jsem se ven. Muž sklonil zbraň.

„Jste určitě úplně promrzlá. Naskočte si.“

Tak jsem se vyškrábala na vůz. Podal mi polní láhev. Nápoj byl horký a chutný. Muž pobídl koně a hnal ho závějemi. Z tahouna se kouřilo a bála jsem se, aby nepadl. Kola vozu se zařezávala do čerstvého sněhu, který kladl odpor, ale kůň krok za krokem vítězil.

„Kde jste se tu vzala?“

„Já nevím.“

„Nevíte? Minimálně mi přijde, že jste z města, ne?“

„Nejspíš ano.“

„Nejspíš? No, nejdřív vás dostanu do tepla, teď se zabalte do kůží.“

2

Jeho dům stál na jedné straně dvora, který byl obehnán vysokou zdí. Podél další strany se nacházely stáje a chlívky a podél třetí zřejmě skladiště potravin, krmiva a hlavně otopu. Dřeva měl značné množství, určitě víc, než kolik mohl potřebovat.

Zavedl mě do domu, ze skříně vylovil nějaké oblečení a řekl mi, ať se převléknu. Pak odešel, asi aby zaopatřil chudáka koně a postaral se o náklad kůží.

Místnosti dominovala kachlová kamna, která i po mužově delší nepřítomnosti stále hřála, takže bylo v místnosti příjemné teplo. Vyměnila jsem své mokré šatstvo za nabídnuté a rozvěsila svršky přes dvě tyče nad kamny. Pak jsem si sedla ke stolu a čekala. Muž ve mně nevyvolal žádný špatný pocit a necítila jsem se v nebezpečí.

Když se vrátil, nejprve roztopil kamna a dal vařit vodu, aby mohl udělat oběma čaj. Představil se jako Petr. Pak chtěl vědět, kdo jsem, ale co jsem mu mohla říct? Ani jsem sama nevěděla, kde se nacházím.

„Podívejte, Katko, nevím, jestli jste utrpěla nějaké zranění nebo proč si nemůžete vzpomenout. Nebo jestli něco tajíte – je mi to jedno. Vypadala jste, že jste v nouzi, a já lidem v nouzi pomáhám. Vaše oblečení rozhodně není z venkova, vaše jemné ruce vypadají, že nejsou zvyklé na těžkou práci. Jen mě mate, kde by se tu vzal někdo z města.“

„Věřil byste mi, že jsem z jiné planety? Nebo z jiného času?“

„Moc ne,“ usmál se. „Heleďte, stejně se musíte dát do kupy, několik dní bez jídla a na mrazu – nedivil bych se, kdyby vás popadla nějaká horečka. Pár dní vás tu nechám a pak vás můžu zavést do města.“

Vrtalo mi v hlavě, proč jsem tu. Těsně před skokem jsem cítila, jak mě něco táhne, jako by někdo byl v nouzi. Po skoku to však vypadalo, že jsem v nouzi já – nedařilo se mi naladit na skok zpět, musela jsem zde něco splnit, ale co?

3

Petr se vrátil na dvůr, tak jsem si krátila čas zkoumáním domu.

Vchodem se vstupovalo do malé předsíně, ze které vedly troje dveře – jedny do vytopené kuchyně, další do místnosti, která vypadala jako pokoj pro hosty, ale byla plná harampádí. Třetí dveře ústily do malé koupelny. Dokonce to vypadalo, že je zde i rozvod vody a elektřiny, ale elektřina nefungovala a z kohoutků nic neteklo. Vodu sem Petr nosil ve dvou kovových kýblech.

Kuchyň byla veliká, stál zde stůl se čtyřmi židlemi, šatní skříň, kuchyňská linka opět s kohoutky bez vody a jedna postel. Mohutná kamna pak poskytovala další spací prostor. Světlo sem vnikalo dvěma okny, ale už se začínalo venku šeřit, takže byla místnost potemnělá. Našla jsem svícen, ale žádné zápalky, tak jsem svíčky zažehla kouzlem.

„Jak jsi to udělala?“

Stál ve dveřích a díval se na mě. Tykání nevěstilo nic dobrého, ale důvěřovala jsem mu, a tak jsem zhasla jednu svíci a opět ji zapálila. Zvážněla mu tvář.

„Teď už bych ti věřil, že jsi z jiného světa. Neznám nikoho, kdo by tohle uměl.“

„Omlouvám se, nenašla jsem nic, čím svíčky zapálit.“

„Už bych chápal, kde ses vzala v závěji sněhu. Vyhnali tě z města, že ano? Tam podivnosti netrpí. Tam vše musí mít řád a pracovat pro společnost.“

„Ne, skutečně jsem odjinud.“

„Hm.“

Tím rozhovor skončil. Petr urovnal vedle kamen náruč polen, kterou přinesl, a začal připravovat večeři. Uklidnilo mě, že pro dva.

4

O pár dní později už jsem Petrovi pomáhala starat se o dvůr a dům. Dozvěděla jsem se pár věcí. Venkov byl od měst odříznutý, během let došlo k silnému stěhování do měst a venkov upadal, jak tam dožívaly staré generace. Města byla po technické stránce velmi vyspělá, ale okrajová místa hluboko v lesích jako by se propadla do minulosti.

Petr se oháněl svobodou. Mohl si dělat co chtěl, zatímco ve městě by prý musel držet hubu a krok. Trochu si zanadával na souseda, co před dvěma roky prchl do města, nemaje již sílu na tento svobodný život. To, že od rána do večera celý rok musí dřít, aby měl co jíst on i jeho domácí zvířata, mu jako nesvoboda nepřišlo.

Za své hlavní zaměstnání zvolil dřevorubectví a truhlařinu s tesařinou. Otop a truhlářské produkty rozvážel po sousedech a vyměňoval je za potraviny, kůže, látky a další věci, které potřeboval. Díky tomuto obchodování mě našel.

Moje magické dovednosti ho zřejmě nerozhodily. Během těch několika dní mi začal věřit natolik, že mě nechal se samotnou starat o dům a odjel s další várkou polen na obchodní cestu. Denní úkoly jsem zvládla brzo a večer jsem si sedla v kuchyni s kytarou, kterou jsem objevila v pokoji pro hosty. Byla stará, ale dobrá a naladěná. Při hře jsem se zasnila a nevšimla jsem si, že se vrátil.

„Hraješ moc pěkně.“

„Promiň,“ vyskočila jsem ze židle. „Našla jsem tu kytaru vedle v pokoji.“

„No jo, tam ji schovávám. Emotivní skladba, sice nerozumím slovům, ale ta hudba zní velmi silně.“

„Ano. Snové divadlo. Píseň o nepomíjivosti duše.“

„Věříš, že duše nepomíjí?“

„Věřím, že dokud na tu duši někdo vzpomíná, tak nepomine.“

Měla jsem slzy na kraji.

„Taky na někoho vzpomínáš.“

„Na otce, zemřel nedávno.“

Rozbrečela jsem se. Objal mě a pevně k sobě přitiskl. Jen mě držel a nic neříkal a pustil mě, až když jsem se uklidnila.

„Takovou dceru bych si přál,“ usmál se.

5

Dny plynuly a sníh se začal ztrácet. Vrtala mi v hlavě otázka, proč tu jsem? Hrozilo snad nějaké nebezpečí Petrovi? Napadlo mě, jestli třeba nemá potíže s pobudy, co byli vyhnáni z měst a neumí se o sebe postarat jinak než obtěžováním jiných, ale tvrdil, že takové problémy nemívá. „Nemívá“ se ukázalo být nepřesným popisem.

Učila jsem se další věci nutné k přežití na samotě. Petr sice moc neděkoval, ale bylo znát, že jsou mu společnost a pomocná ruka vítané. Dozrál čas na dřevorubecké výpravy a Petr mě zasvětil do tajů oboru. Vesměs šlo hlavně o praktické rady, jak se nezranit a jak ušetřit síly.

Během jedné z cest za dřevem se ujasnilo, jak je to s těmi pobudy. Soustředila jsem se na odvětvování kmene, takže jsem nebezpečí nezaznamenala včas a trojice se k nám dostala příliš blízko. Stačila však jediná chyba – podcenili ženu a napadli nejprve muže.

Vyřítili se zpoza stromů, bojový řev prorážel vzduch. Jeden mával sekerou nad hlavou, další dva se oháněli sukovicemi. Petr se jim postavil do cesty, zablokoval sekeru, ale obě hole dopadly na jeho tělo.

Odhodila jsem nářadí a ruce jsem namířila na muže se sekyrou. Puls energie rozvlnil vzduch a udeřil naplno do sekerníka. Odletěl na tři metry a padl zády na kmen. Trčící pahýl větve mu neudělal dobře.

Jeden ze zbývajících se znovu rozpřáhl k ráně a zlomil Petrovi ruku. Druhý na mě vytřeštil zrak, ale to už mu mezi očima přistál kámen, který jsem po něm mrštila. Chytil se za čelo a pohlédl na krev linoucí se z tržné rány.

„Ty mrcho!“ byla jediná slova, co během boje padla. Petr mezitím svou sekyrku zatnul do hrudi protivníka a chystal se na posledního, ale ten vzal nohy na ramena. Přiskočila jsem k Petrovi.

„Zachránilas mě.“

„Ta ruka bude problém.“

„Bude.“

6

Ruku jsem srovnala, jak jsem dokázala, ale srůst musela sama. To znamenalo, že jsem spoustu práce dělala místo Petra. Snažil se pomáhat, ale zlomenou měl dominantní ruku. Slunečné dny nám naštěstí poskytly zásadní výhodu. Staré solární panely, které měl Petr na střeše domu, dosáhly dostatečného výkonu pro napájení čerpadla a bojleru, takže tekla voda, a také bylo dost energie na nabíjení elektrické motorové pily.

Pobuda, který utekl, se pokusil o několik dní později o pomstu. Už se stmívalo, Petr byl v domě a já jsem poklízela na dvoře. Ten prevít si někde sehnal střelnou zbraň, ale tentokrát mě nepřekvapil. Šestý smysl mě varoval, a když se ozval výstřel, už jsem byla v pohybu a dlaně jsem napřáhla na protivníka. Z rukou mi vyšlehly plameny. Útočník se vznítil jak lidská pochodeň a rozeřval se. Náboje ve zbrani se rozpálily a explodovaly. Výbuch utrhl mužovi ruku. To už se objevil Petr a křičel mé jméno, zíraje na hořící postavu.

„Tady jsem, nic mi není,“ uklidnila jsem ho.

Muž se chvíli válel po zemi, ale neměl šanci. Bylo mi zle. Zabít někoho je hrozné, ale takovou děsivou smrtí, to na mě bylo moc. Pobuda přestal křičet. Petr mě vzal kolem ramen a odvedl do domu. Požár nehrozil, dvůr byl jen samá hlína a bláto.

„Petře, udělali jsme chybu a zapomněli na toho třetího.“

„Chybu jsi napravila, ale zajímalo by mě, kde vzal zbraň.“

„Myslíš, že bychom dokázali jít podle jeho stop?“

„Můžeme to zítra zkusit.“

7

Ráno jsme nejprve uklidili dvůr. Byla to nechutná práce. Magický oheň byl důsledný, takže zbyla jen hromada kostí a popela, ale to vše sebrat a odvézt mi zvedalo žaludek. Pak jsme vyrazili po stopě, kterou jsme objevili u jedné zdi, kde pobuda přelezl. Po hodině jsme našli mrtvolu muže. Měl roztříštěnou lebku.

„Omlouvám se, ale musím ho prohledat.“

„A zmocnit se užitečných věcí?“

„Tak,“ usmál se. Jen jsem přikývla. Našli jsme pár věcí, mezi nimi průkaz totožnosti, které dokazovaly, že přišel z města.

„Myslíš, že to byl další vyděděnec?“ zeptala jsem se.

„To se asi nedozvíme.“

„Možná ano, tady je nějaký papír.“

Byl zastrčený v klobouku mrtvoly. Rozbalila jsem jej, ale písmo jsem neznala. Zato Petr ano, soudíc podle jeho vykulených očí.

„To psal Tomáš. Tohle je naše šifra.“

Přeletěl očima těch pár řádků a zahleděl se kamsi do dáli. Nerušila jsem ho. Nechtěla jsem z něj páčit informace. Stočil pohled ke mně a vyzval mě k cestě domů.

8

„Vlastně jsi mě zachránila dvakrát,“ rozhovořil se večer, když už jsme odpočívali a já opravovala oděvy. „Musím ti něco říct. Ten den, co jsem tě našel – byl jsem pevně rozhodnut to skončit. Zabít se.“

Přestala jsem šít a podívala se na něj.

„Od té doby, co Tomáš odešel, jsem jen trpěl. A teď ještě ta zlomená ruka.“

„Zvládáme to.“

„To ano, jsi šikovná. Když jsem tě našel, sebezničení šlo stranou a už se díky tobě nevrátilo. Ale nepatříš sem, nemůžu tě tu držet.“

„Dokud nepřijdu na způsob, jak se vrátit domů, tak beztak nemám kam jít. Můžu vědět, co ti Tomáš píše?“

„Dobře se ve městě uchytil, zve mě, ať jdu taky.“

„Chceš?“

„Nevím, musím si to promyslet.“

Ale už jsem cítila, jak to dopadne, tak jsem ho trochu popostrčila:

„Objedeme pár sousedů, ať si to tu rozeberou – zvířata, vybavení. Vezmeme jen to nejnutnější a vydáme se do města, ne?“

„Počkej, řekneme jim, že pokud se do měsíce nevrátím, tak ať si dělají, co chtějí, ale do té doby bych chtěl mít zadní vrátka. Dojednal bych jen péči o zvířata. Jeden soused je docela spolehlivý a má lidi, co by tu mohli měsíc žít.“

„Tak to je skvělé, ne?“

„Snad ano. A neboj, u Tomáše se za tebe přimluvím, ale nečekám problémy, je to dobrák.“

9

Vstup do města byl hlídaný. Vedle nepřístupného tubusu dálnice byla brána se dvěma policisty. Slušně nám vysvětlili, že do města venkované nesmějí, pokud nemají pozvánku některého obyvatele. Petr se vytasil s doklady mrtvého muže.

„Jen se snažíme vrátit věci, které jsme nalezli u mrtvoly nějakého muže.“

Policista se chtěl předmětů chopit, ale Petr ucukl. Oba hlídači okamžitě zostražitěli.

„Klid, pánové,“ promluvila jsem, „jen bychom rádi věděli, že se dostanou do správných rukou. Přesněji řečeno bychom rádi mluvili přímo s Tomášem Volným, který byl nadřízeným mrtvého.“

„Slečinko, nejsme žádní zloději. Chásku toho typu posíláme na venkov. Abyste neřekla, že jsme horší než venkovani, tak pana Volného zavoláme.“

Vytáhl přenosný videofon a vyhledal Tomášovo číslo. Jen pár sekund a už jsme viděli tvář staršího muže.

„Petře! Tak jsi se rozhodl?"

Poprosil policistu, ať nám ukáže cestu. Vstoupili jsme do města. Hned za branou se táhla široká ulice, kterou lemovaly vysoké domy. Byl zde klid, ale o nějakých dvě stě metrů dál byla ulice přetnuta další, po které tu a tam proletělo vznášedlo. Střechy domů byly posety slunečními články a chodník po obou stranách zdobily stromy. Vydali jsme se podle popisu do nitra města.

10

Naše cesta skončila před prosklenou budovou, do které jsme dle instrukcí vešli. Vrátný nás pozdravil a odnavigoval k výtahům. Na pátém podlaží jsme vystoupili a vydali se ke dveřím bytu Petrova přítele. Zazvonili jsme a po chvilce se dveře otevřely. Před námi stál muž z videofonu. Mlčky se s Petrem objali. Sotva mi bliklo hlavou, že jsem asi splnila úkol, ucítila jsem tah. Ani jsem se nestihla rozloučit, jen jsem zaslechla, jak se mě Petr chystá představit.

Jakmile jsem se zhmotnila, podjely mi na ledu nohy a zahučela jsem do hromady sněhu u kraje chodníku. Před sebou jsem spatřila záda nějaké ženy, která se po mém pádu otočila. Byla to učitelka matematiky.

„Kateřino, nestalo se vám nic? A co to máte na sobě? Vždyť nastydnete!“

Měla pravdu, z vyhřátého města jsem skončila zas ve svých mrazech, oděna jen v tenké kožené košili a kalhotách.

„Aha, jsem to podcenila.“

„To tedy ano,“ usmála se.

Vytáhla jsem z koženého batohu, který jsem před cestou do města vyrobila, svůj zimník a navlékla jej.

„Proč jste si ho nevzala hned?“

„Dlouhý příběh, paní učitelko,“ vrátila jsem jí úsměv. Byla jsem zas doma.