Náramek

Věnováno mé matikářce Olince.

Objev

Vycházející slunce klouzalo po stěně pokoje v domě mé bezdězské babičky a osvětlovalo pihovatou tvář mé nejlepší přítelkyně, která dřímala na lehátku vedle mojí postele. Její sladký obličej ve spánku nijak neprozrazoval srdce sportovkyně, která mě v karate dávno předběhla a která ve fyzických dovednostech předčila všechny naše spolužačky včetně mě.

Bylo mi líto ji vzbudit, ale chtěly jsme dnes brzy ráno vyrazit na vandr, jenž měl zahájit letošní letní prázdniny. Nápad vznikl při seancích Dračího doupěte s kamarádem Honzou, který se ale nakonec nemohl přidat. Sice se navenek smál naší dámské jízdě, ale cítila jsem, že má o nás strach. Po boku bojovnice Xeny, jak jsme Andree přezdívali, jsem se však ničeho nebála.

Všechno jsme sbalily předchozího dne, takže jsme po krátké snídani mohly hned vyrazit. Naším prvním cílem byl Hradčanský rybník. S plavkami jsme nepočítaly. Našly jsme si zastrčený kout a schladily svá nahá těla v poněkud zabahněnější části rybníku. Zabily jsme zde spoustu času, takže jsme do večera podél Ploučnice nijak daleko nedošly. Vůbec nám to nevadilo, protože další nocleh jsme měly naplánovaný ve starém náhonu bývalé zrcadlárny u Svitavy.

Na noc u náhonu nikdy nezapomenu. Utábořily jsme se ve větším ze vstupů. Za skomírajícího ohně jsme se k sobě pod dekou přitulily, protože bylo na začátek července nezvykle chladno. Andrea za chvíli usnula, ale mně se po těle rozléval podivný pocit. Pohlédla jsem k ústí tunelu náhonu. Jako by mě cosi volalo. Vstala jsem a nechtíc jsem probudila i kamarádku.

„Co je, Kačenko?“

Bez odpovědi jsem se vydala k tunelu. Andrea se mě marně pokusila zastavit. Tunelem jsem ušla jen pár kroků a položila jsem ruku na zeď. Pod mou dlaní se zablesklo a ze stěny vyletěla sprška kamínků. Pohlédla jsem na svou ruku a pak jsem baterkou posvítila do vzniklého otvoru. Zlatě se v něm leskl nějaký náramek.

„Kačko, co to sakra bylo? A co je tohle?“

„Já nevím, Ani.“

„Počkej, co to děláš?!“

Než však stihla cokoliv učinit, náramek jsem měla na zápěstí. Okamžitě jsem se začala hroutit a má přítelkyně mě objala a svezla se se mnou podél zdi. Cítila jsem, že opouštím své tělo. Jako kamerou jsem viděla, jak se nade mnou Andrea sklání.

Má duše proletěla skálou nad námi a stoupala stále rychleji do výše. Země se ode mě vzdalovala, posléze i naše sluneční soustava. Viděla jsem jiné světy. Viděla jsem lásku a nenávist, zrození a smrt, primitivní národy a vyspělé civilizace. Moje duše byla šťastná, když viděla štěstí jiných, a plakala, když vnímala utrpení a zkázu.

Bylo to neskutečné. Před duševním zrakem se mi míhala změť obrazů, které jsem neznámo jak stíhala vnímat a které mě naplnily neobvyklým klidem, když jsem zjistila, že ve vesmíru nejsme sami. Možná se k jiným civilizacím nikdy nedostaneme, ale není na čase se začít na našem malém písečku chovat méně jako sobecké děti?

Obrazy zmizely a můj zrak spočinul na tváři Andrey. Posadila jsem se a setřela jí dlaní slzy.

„Houby Xena, ufňukaná princezna jsi.“

„Co? Ty! Víš, jaký jsem měla strach?!“

„Vím, fňukno!“

Usmála jsem se. Andrea jen zavrtěla hlavou. Ještě chvíli mě plísnila, ale dlouho jí to nevydrželo. Zpátky pod dekou jsme se k sobě přitiskly a pokusila jsem se jí vyprávět své vidění, ale po chvíli jsme zjistila, že usnula. Políbila jsem ji a za chvíli jsem spala též.

Učednice

Uběhl skoro rok a půl. Andrea se odstěhovala na konec republiky, což byla pro mě i pro Honzu strašná rána. Přátelství s ním začalo chladnout. Spolužačka Tereza se nám pokusila Andreu nahradit při hraní Dračího doupěte a bořila mýty o blondýnách svou kreativitou a nápady, ale přesto jsme se nakonec přestali scházet. Možná za to mohl náramek. Každý večer před usnutím jsem na něj hleděla, a jak šel čas, stále více jsem toužila ho znovu navléknout na ruku. Některé dny jsem nemyslela na nic jiného.

Nakonec jsem neodolala. Pozdě v noci jsem dokončila opravy svého experimentu s genetickým algoritmem, nechala běžet počítač a ulehla jsem. Můj pohled padl na náramek. Lákal mě a vábil. Zvedla jsem se z postele a vzala ho z knihovny. Sotva se mi usadil na zápěstí, ucítila jsem podivný tah, zatmělo se mi před očima a náhle jsem stála uprostřed sluncem prozářené lesní mýtiny.

Ihned jsem si všimla ženy, která kousek ode mě seděla na pařezu. Jako první mě zaujal její oděv, který jako by vypadl z nějakého fantastického příběhu. Snila jsem snad o Dračím doupěti? Byla oděna v dlouhé, volné tunice, kterou měla v pase staženu koženým páskem s různými měšci a váčky. Na nohou měla sandály. Jiné kusy oděvu nebo ozdoby jsem neviděla. Mohutná hříva zvlněných, tmavých vlasů jí spadala až na ňadra a v kulatém, snědém obličeji zářily hnědé oči, které pátraly v mé tváři.

„Už tu na tebe čekám. Jakpak se jmenuješ?“

Její hlas byl příjemný a uklidňující. Řekla jsem své jméno a ona se představila jako Mariana.

„Pojď, cestou ti vše vysvětlím.“

Začala mi vyprávět. Učila mladé strážce dovednostem, které potřebovali, aby mohli chránit lidi před zlem. Měla jsem se stát také takovou strážkyní a nastal prý čas zasvěcení. Během chůze jsem se však místo na vyprávění soustředila na bolest, kterou ke mně vysílala má bosá chodidla.

„Už je to jen kousek,“ všimla si mého utrpení Mariana, a skutečně, po pár krocích jsme se zastavily na další mýtině, Mariana se odrazila a zmizela ve výši. Asi jsem se netvářila příliš duchaplně, protože se žena zasmála a řekla:

„Pojď, tohle dokážeš taky.“

Stála několik metrů nade mnou na dřevěné plošince, která sloužila jako terasa před chýší z větví a kůží. Povyskočila jsem, ale byl to jen trapný pokus ji napodobit. Opět se zasmála.

„Odlož všechna břemena.“

Pohlédla jsem na ni a pak jsem se rozhlédla po okolí.

„Nemusíš se stydět, nikdo tu není.“

Stále ten potutelný smích. Znovu jsem propátrala zrakem okolí, ale nic jsem neviděla. Přesto mi připadalo, že mě sledují miliony očí.

„Možná by sis měla pospíšit. Stmívá se, a proč myslíš, že mám chýši ve větvích?“

Rozhodla jsem se. Jediným pohybem jsem svlékla noční košilku. Pohled mi padl na náramek. Za chvíli byl také na zemi.

„Jen si to představ,“ řekla.

Udělala jsem to a náhle jsem letěla vzhůru.

„Soustřeď se!“

Bylo to tak cizí a nové – stanula jsem na okraji terasy a zavrávorala jsem. Mariana se natáhla a přitiskla mě k sobě. Schoulila jsem se v jejím objetí a pohlédla dolů.

„Vidíš to, učinila jsi první krok do většího světa. Teď ještě ten zbytek.“

Vyzvednout košilku a náramek už bylo snadné. Když jsem se otočila, Mariana uhnula pohledem a začervenala se.

„Tak mám pocit, žes to břímě myslela jinak.“

„Trochu,“ usmála se.

Větší svět

Běžely jsme lesem. Srdce mi tepalo a hnalo krev celým tělem. Hrudník se mi dmul v boji o vzduch. Košilka byla propocená a chladila mé žhnoucí tělo. Mysl byla prázdná. Smysly klouzaly po okolí jako voda a na ničem neulpívaly. Záblesk slunce mezi stromy. Prudký dech Mariany za mnou. Praskání větviček pod vypůjčenými sandály. Vůně a pachy lesa.

Zastavila jsem na okraji mýtiny, kde jsme se poprvé setkaly. Dech se zpomalil a tělo se uklidnilo. Stály jsme vedle sebe. Do mé mysli se začaly vkrádat nové vjemy. Rozpálená Mariana vedle mě. Řád v chaosu mraveniště opodál. Ptáci v korunách stromů. Tlukot jejich srdcí.

„Cítím to. Vše okolo, život.“

„Ano. Vnímáš i smrt?“

Uvolnila jsem se. Byla jsem voda a svět byl nádobou, která mě tvarovala. Ano. Vnímala jsem i smrt a hrůzu posledních okamžiků, kdy malý tvor podlehl dravci. Necítila jsem však zlo, špatný úmysl. Byl to zcela přirozený jev.

Natáhla jsem svou duši, nebo snad mysl, dál. Rozlila jsem se po kraji. Narazila jsem na jinou duši. Byla soustředěná, neutrální, klidná. Byl to nějaký lovec nebo dělník?

„Dřevorubec.“

Pohlédla jsem na Marianu.

„Jak víš, na co jsem myslela?“

„Soustředila ses na něj, ulpěla jsi. A jeho duši znám. Chodím k němu pro dřevo.“

„To ulpění – je těžké se mu vyhnout.“

„To ano. Musíš se však naučit vnímat vše najednou a reagovat automaticky. Nyní nejsme v ohrožení, ale kdyby nás někdo napadl, ulpění na jednom útočníkovi by mohlo vést k tomu, že tě překvapí jiný.“

„Nevím, jestli to někdy zvládnu.“

„Určitě ano, jinak bys tu nebyla. Je to vše jen o cvičení. Ostatně jako celý život. Talent je jen odrazový můstek.“

„To už jsem někde slyšela,“ řekla jsem a posměch v mém hlasu se Mariany zřejmě dotkl. „Promiň.“

„To nic, také jsem kdysi byla v pubertě,“ usmála se. „Poběž, máme před sebou spoustu práce, má učednice!“

A tak jsme běžely a neulpívaly jsme.

Elementy

Dny utíkaly a mé schopnosti se zlepšovaly. Jednou jsme vyrazily k nedalekému jezírku, abych dostala lekci, po které jsem si připadala jako biblický prorok.

„Dnes budeme trénovat s vodou,“ řekla Mariana, a když jsem se svlékla, zasmála se a poplácala mě po zadku: „Takhle ne, prdelko. Dívej se. Voda je tvárná a poslušná. Můžeš ji sbírat ze vzduchu.“

Udělala z dlaní misku, která se jí pochvíli naplnila vodou. Vytvořila z ní kouli, která visela ve vzduchu. Strčila pod ni dlaň, povolila duševní sevření a voda jí se šplíchnutím stekla kolem dlaně na zem. Ukázala mi ruku. Byla suchá.

Moje pokusy ji napodobit byly velmi chabé. Pár kapek, které se mi podařilo vyloudit ze vzduchu, mi steklo mezi prsty. Mariana věc nijak nekomentovala a nechala mě, ať se s vodou peru po svém. Místo toho se věnovala sbírání dřeva na oheň.

„Pojď, zkusíme něco těžšího,“ řekla, když byla hotová. Pak vkročila na vodu. Jen jsem v údivu otevřela ústa. Asi tři metry od břehu se zastavila, otočila se a pokynula mi, ať ji následuji. Hned při prvním kroku mi noha zajela do bahna na dně jezírka, ale druhý krok byl jistější a vystoupila jsem jako do schodu na hladinu. Udělala jsem několik kroků, ale pak jsem ztratila koncentraci a zahučela jsem po ňadra do studené vody.

Myslela jsem, že mě zachytí nebo mi alespoň pomůže ven. Místo toho bez jakékoliv reakce odkráčela na souš. Zkusila jsem se znovu vyškrábat na hladinu a tentokrát jsem došla až k ní.

„Možná ses přeci jen měla svléknout,“ usmála se. „Mohly bychom tě i s košilkou vysušit bez zdroje tepla, ale myslím, že máme dobrou příležitost si pohrát s ohněm.“

Ničit je vždy jednodušší než něco tvořit a stejně jednoduché je něco zapálit a zničit ohněm, než vytvarovat vodu. Můj první pokus byl tentokrát až příliš úspěšný. Větve v ohništi explodovaly a hořící úlomky se rozlétly po okolí. Mariana se hned zaštítila a všechny projektily odrazila, ale moje dovednosti nestačily a dopadly na mě mnohé kousky dřeva. Polyethylenová košilka se okamžitě začala na několika místech škvařit a rozpadat v plamenech a jen má vlastní rychlá reakce zamezila popáleninám. Vztyčila jsem ohnivzdorný štít, zkondenzovala vodu a spláchla jsem se jako sprchou. Pohlédly jsme na sebe a rozesmály jsme se.

„Budeme ti muset sehnat jiný oděv,“ řekla Mariana, když jsme se uklidnily. „A mladá žena by měla mít nový, tak ti zítra pro nějaký dojdu na nedalekou usedlost.“

V zajetí

Ráno se Mariana vydala na cestu k nejbližší usedlosti a mě zanechala u chýše, abych procvičovala své dovednosti. Když jsem si připravovala oběd, mé smysly mě varovaly. Otočila jsem se a rána klackem mi tak dopadla na rameno místo na hlavu. Vybavily se mi chabé zbytky mého Šotokanu. Prošlápla jsem útočníkovi koleno, takže se s úpěním svalil, ale druhý muž uspěl a tentokrát jsem schytala úder do hlavy a šla k zemi.

Když jsem se probrala, muži mě vláčeli na nosítkách z větví, ke kterým jsem byla připoutána. Došli jsme k většímu domu. Uvnitř mě zanesli do sálu, kde mě přivázali s rukama nad hlavou ke konzole nad oknem. V místnosti byl muž a dvě ženy, všichni nazí a obdobně svázaní. Vypadali omámeně.

Přišla seschlá žena s řídkými, bílými vlasy. Nemohla být o mnoho starší než Mariana, ale do její krásy měla daleko. Bylo to v jejích očích. Zračily se v nich zášť a jed a chyběl úsměv, který takřka neustále zdobil tvář mé učitelky. Probodla mě pohledem a po chvíli ke mně přistoupila. Rukama mi zajela pod košilku. Její dotyk byl studený a odporný. Pokusila jsem se odtáhnout, ale chytla mě za zadek a přirazila k sobě.

„Ale no tak, kočičko. Pojď, ukážeš mi, co umíš!“

Plivla jsem jí do tváře. Vykřikla a rozervala mi košilku, až se mi ramínka zařízla do kůže. Poodstoupila a hltala zrakem mé nahé tělo. Vztek mi zatemnil pohled a má noha skoro samovolně vystřelila vpřed. Obluda odletěla na dva metry vzad. Vyskočila a chopila se biče. Vykřikla jsem, když na mé tělo dopadlo několik ran. Kůže na stehnech a břiše se mi zbarvila krví.

Přestala si mě všímat. Odvázala muže, odvedla ho na hromadu látek v koutě a začala s ním obcovat. Odvrátila jsem oči od oplzlostí, které žena s mužem dělala, ale uši jsem si zacpat nemohla. Rozhodně nešlo o romantický styk muže a ženy. Nechutnou scénu narušil hluk z venku. Žena slezla ze svého otroka, který vydal nespokojený zvuk. Rozletěly se dveře a dovnitř vpadl jeden z mých únosců. Chvíli chroptěl drže se za krk.

Vešla Mariana a příšera ji hned napadla. Z prstů jí vystřelila světelná vlákna a zabodla se do mé učitelky. K mé hrůze se svalila a skučela bolestí. Některá vlákna končila těsně před jejím tělem a světlo jako by se rozlévalo do plochy. Byl to snad nějaký štít? Byla jsem jako v transu, z něhož mě vytrhl až hlas Mariany, která vykřikla mé jméno. Soustředila jsem se. Místností začaly směrem k obludě létat volné předměty. Byla nucena je odrážet a útok na Marianu trochu polevil, ale ne dost.

Otrok postrádal pozornost své velitelky, usoudil, že jsem zdrojem komplikací, a rozeběhl se ke mně. Z posledních sil jsem ho uchopila do neviditelných rukou a vrhla ho po obludě. Jejich těla se srazila a dýka, která mě měla zranit, proklála otrokářku. Mariana ji dorazila. S její smrtí se vytratilo omámení obou žen a muže. Bylo po boji.

Absolventka

Mariana mě odvázala. Padla jsem jí kolem krku a ona mě držela v objetí, abych se nesesula. Muž osvobodil obě ženy. Mladší z nich k nám přistoupila a nehledíc na svou nahotu se obřadně uklonila.

„Děkujeme vám za záchranu. Jste Mariana, že ano?“

„Vy mě znáte?“

„Ano. Chráníte zdejší obyvatelstvo před zlem. Jsem dcera majitele tohoto letního sídla.“

„Moje učednice potřebuje ošetřit,“ přerušila ji Mariana.

„Samozřejmě, moje komorná vás dovede do volné komnaty.“

Mariana mě vzala do náruče a odnesla mě. V přidělené místnosti mě položila na lůžko ze sametových látek a vzala vědro s vodou. Otírala mě a ošetřovala má zranění.

Nevím, zda to bylo její péčí nebo mým mladým tělem, ale slabost brzy opadla. Zvedla jsem se na loktech a pohlédly jsme si do očí. Sklonila se a políbily jsme se. Opět jsem ulehla, její vlasy mě zašimraly ve tváři a naše rty se opět našly. Obludné, studené dlaně té mrchy nyní vystřídaly jemné, něžné ruce mé učitelky. Dotýkala se mě, jak se jen dokáže žena ženy dotýkat, a její dovednosti strážkyně násobily slast, která zaplavila mé tělo.

„Tohle byl graduační rituál?“ zeptala jsem se, když jsme o něco později ležely s propletenými těly a odpočívaly. Mariana se jen zasmála.

Zářily jsme jako dvě hvězdy, když jsme si daly druhé kolo a má učitelka mě seznamovala s alternativními způsoby využití mých schopností. Byla to lekce, která neměla nic společného s bojem proti zlu a se záchranou světů, ale přesto byla cenná, protože rozdávat radost je stejně důležité jako potírat špatnost.

„Byla jsi má nejlepší učednice. Budu na tebe vzpomínat,“ řekla, když jsme příjemně unavené ležely vedle sebe. Pak jsem ucítila tah, který v budoucnu pocítím ještě tolikrát.

Objevila jsem se nahá a spocená na zemi před svou knihovnou. Chvíli jsem si myslela, že to byl jen velmi živý sen, ale stopy po bičování a absence košilky a náramku, který nebyl ani v knihovně, ani v posteli, ani nikde kolem, mě přesvědčily, že jsem byla týdny pryč. Opravdu týdny? Podívala jsem se na počítač. Dosud tam běžel genetický algoritmus. Otevřela jsem log.

Uplynulo jen pár minut…