Kostěj

Věnováno Lucii.

Přistání

1

Na mém údělu jsou nejhorší nečekané skoky. Sice je mohu silou vůle odmítnout, ale byla jsem vybrána mimo jiné i proto, že neodřeknu pomoc bližnímu, a tak jsem zase skočila, tentokrát v půlce rozečtené věty. Ocitla jsem se v sedačce dvoumístného letounu, za sklem se leskly hvězdy a kousek vlevo měsíc a zářivě zelená planeta. Nemohla jsem odtrhnout oči.

„Kruci, tak kde jsou!“ stěžoval si zrovna pilot.

„To je nádhera,“ ujelo mi a pilot vykřikl.

„Sakra, kdo jste! Co tu děláte!“

„Promiňte, nechtěla jsem vás vyděsit.“

„Vyděsit? Jak jste se sem, sakra, dostala?“

„Kouzlo?“

„Cože? Helejte se, blbce dělejte z někoho jiného!“

Zmlkli jsme. Pilot vypadal, že něco hledá na panelu s tlačítky.

„Podívejte, nevím, jestli mě chcete katapultovat, ale nechci vám ublížit. Můj způsob cestování se těžko vysvětluje.“

„Ve vesmíru vás těžko katapultuju,“ řekl, ale přestal šátrat po panelu. Vyhlédla jsem z kokpitu. Vedle měsíce se něco zalesklo. Upozornila jsem na to pilota.

„To budou oni. Helejte se, když už tam sedíte, můžete zkusit ten cíl zaměřit a identifikovat? Já to tady vepředu nemůžu najít.“

„Nikdy jsem to nedělala.“

„Číst snad umíte, ne?“

Přede mnou svítila malá obrazovka. Vzhledem k nedostatku tlačítek musela reagovat na dotyk. Přejela jsem po ní prstem, zmizel symbol zámku a místo něj se zobrazila nabídka.

„Nemáte tam dotykový panel? Tady to všechno vidím v nabídce.“

„A kdo je to teda? Je to Kostěj?“

„Kostěj? No jo, Kostěj nesmrtelný! Kdo by něčemu dal takové jméno?“

„Majitel je trochu máklej. Helejte, zkuste je kontaktovat.“

Začala jsem na displeji hledat nějaký způsob komunikace. Po chvíli se však rozsvítil sousední displej s jasnou zprávou: někdo nás zaměřoval. Řekla jsem to pilotovi a pak jsem klepla na Kostěje. Objevila se obrazovka s detaily, která nabízela i možnost loď kontaktovat. Nasadila jsem si headset a otevřela jsem komunikační kanál.

„Kostěji, nestřílejte, prosím, jsme spřátelená loď,“ vysoukala jsem ze sebe a pak vypnula vysílání, abych se pilota zeptala: „Jsme, že ano? Jak se jmenujete, asi to budou chtít vědět.“

„Stíhačko,“ ozval se z reproduktoru mužský hlas, „identifikuj se a oznam své úmysly.“

„Tady Leon. Přestaňte nás zaměřovat a radši se připravte na přistání, Larsi.“

„Tak Leon, jo? No, chlape, co to máš za kraksnu? To je přece Svobodnejch, ne?“

„Jasně. Všechno vysvětlím později, teď radši začni s přípravou na boj, asi mi jsou v patách.“

„Kruci, tak si pospěš.“

Lars se odmlčel, ale na displeji s informacemi o Kostějovi se změnily údaje o vyzařování.

2

Jak jsme se ke Kostěji blížili, vesmírné plavidlo se zvětšovalo a začaly se objevovat detaily. Motory, komunikační pole, zbraňové systémy. Zahlédla jsem otevírající se portál, k němuž Leon zamířil. Když jsme přistávali, ani jsem nedutala, abych ho nerušila, ačkoliv to vypadalo, že je dobrý pilot.

Hangár byl až na náš raketoplán prázdný. Ozvalo se cvaknutí a zasyčel vzduch, když Leon otevřel kokpit. Otočila jsem se. Se zbraní v ruce se na mě díval.

„Co sis to přivezl? Zajatkyni?“ řekl povědomý hlas. Do hangáru právě vstoupil Lars s doprovodem.

„Tak, děvče, budu chtít vysvětlení. A nemáme moc času.“

„Nechci nikomu ublížit. Já se občas spontánně teleportuji. A skončila jsem ve vaší stíhačce.“

„Spontánně teleportuješ, jo?!“

„Dáme ji pod zámek, než se zbavíme Svobodných a pak ji podusíme, ne?“

„Jasně, Larsi. Tak šup, děvenko.“

„Jsem Kateřina.“

„Jasně, tak šup. Ireno, můžu tě poprosit?“

Žena, která s Larsem přišla do hangáru, mě chytla za loket a vlekla mě pryč.

„Počkejte, prosím. Jak velké nebezpečí hrozí? Chci vám pomoci.“

„Zmlkni, děvenko,“ řekla Irena. Vedla mě chodbou, když se ozvalo zadunění a podlaha se nám zachvěla pod nohama. Cítila jsem, jak je Irena překvapená.

„Lindo, co se stalo?“ promluvil Lars, který stál za námi, do komunikačního zařízení.

„Jsme napadeni, myslím, že to byly tři stíhačky.“

„Myslíš?“

„Vypadly senzory.“

„To nás tak hrozně zasáhly?“

„Nezdá se mi, štíty to pohltily. Bude to něco jiného.“

„Dobře. Na svá stanoviště. Musíme se jich zbavit.“

„Co mám dělat s touhle?“

„Vezmu ji na můstek. Vy s Leonem do věží.“

3

Lars mě vlekl za sebou a za chvíli jsme prošli dveřmi do kabiny. Nad konzolí se zde skláněla dívka, z níž proudily vlny strachu a hněvu.

„Tady si sedněte, a jestli se o něco pokusíte, tak vás zastřelím. Jak to vypadá, Lindo?“

Posadila jsem se do křesla a sledovala jsem ji, jak se snaží něco vyčíst z displeje počítače. Lars se jí naklonil přes rameno, ale nevypadal, že rozumí tomu, co vidí. Když se loď opět otřásla, usadil se v křesle pro pilota.

„Leon a Irena budou muset střílet naslepo, pokud to rychle neopravíš.“

Linda nevypadala, že by jí ta věta pomohla.

„Ze skenovacího programu lezou nějaké nesmysly. Já nevím, co s tím.“

„Klid, Linuš, soustřeď se.“ Loď se zatřásla a z Larsovy konzole začalo vycházet přerušované pípání. „Nenech se rozptylovat. Zatím nic vážného.“

Ale ať říkal, co chtěl, cítila jsem, jak se Linda stále více hroutí. Štíhlé prsty této drobné dívky kmitaly po klávesnici. Chvěla se. Ještě chvíli a rozbrečela by se.

„Promiňte, Lindo, zkusila jste se na to podívat nějakým debuggerem?“ zeptala jsem se. Probodla mě pohledem.

„Samozřejmě. No vlastně...,“ odmlčela se a zčervenala. „Aha, ty nesmysly tam lezou z rozhraní se senzorovou sítí.“

Chvíli mlčky pracovala. Přišlo mi, že se uvolnila.

„Můžou být senzory rozbité?“ zeptala jsem se.

„Dělala jsem diagnostiku a nic jsem nenašla.“

„A vedení?“

„To přece… A tak se podíváme, pojďte. Jak se vlastně jmenujete?“

Lars vypadal, že něco namítne, ale pak mě nechal s Lindou odejít. Zavedla mě v chodbě k panelu, za kterým se skrývala změť kabelů.

„Tady se sbíhá vedení od všech senzorů. Tahle karta indikuje, který je živý a který ne. Vidíte? Vše svítí.“

„Ještě aby ne, když se vám všechny hlásí v programu. Buď všechny mají stejnou závadu, nebo je chyba v té kartě. A co je tohle?“

„To je...,“ začala, ale pak jen zírala na krabičku v lince od plošného spoje k počítači. „To sem nepatří. Vidíte? Tady někdo narychlo nakrimpoval konektory.“

„Tak pryč s tím.“

„No, to nejde, jak pak propojíme to vedení?“

„Co nějaká prodlužka samice-samice?“

Linda jen zakroutila hlavou. Odběhla kamsi do útrob lodi, a když se vrátila, nesla prodlužovací kabel. Odpojila podezřelou krabičku a propojila původní vedení.

„Lindo, super! Už to jede!“ donesl se k nám Larsův výkřik. Následoval však proud sprostých slov. Linda na mě pohlédla a pak se rozeběhla za Larsem a já za ní. Loď se otřásla, Linda zakopla, spadla a mně se nepodařil úhybný manévr a svalila jsem se na ní. Jen hekla, když jsem na ni dopadla.

„Promiňte, pardon. Jste v pořádku, Lindo?“

Zvedla se, ve tváři rudá jak rak, a vběhla do kabiny. Senzory hovořily jasně. Ze stíhačů zbýval jen jeden, ale dorazila mu posila. Blížila se k nám loď, která předčila Kostěj snad ve všem: zbraně, velikost, síla štítů, nepochybně i ve velikosti posádky. Zatím nebyla na dostřel. Natáhla jsem směrem k ní smysly.

„Jsou to nepřátelé.“

„To mi říkáte novinku, Kačeno!“

Vrhla jsem na Larse zlý pohled.

„Kapitáne, to nebylo fér. Pomohla mi vyřešit problém se senzory,“ přidala se Linda.

Místo reakce Lars stočil loď směrem k planetě. O chvíli později senzory hlásily, že poslední stíhač explodoval. Velká loď nás však doháněla.

„Leone, rakety,“ řekl Lars do komunikátoru.

„Ne, Larsi. Vzdej to,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a tam stál Leon s pistolí v ruce.

4

V titěrném kokpitu se rozhostilo ticho. Cítila jsem na sobě Lindin pohled. Zapochybovala o mně? Myšlenku jsem zatím odložila a sledovala jsem Leona. Jako první přerušil mlčení Lars:

„Takže jsi nás zradil? Proč?“

„To bys nepochopil. Máš hlavu plnou jen své lodi a své představy o svobodě, ale na to ti kašlu. Dřel jsem pro tebe, ale že bys to nějak ocenil? Ne. Na nikom ti nezáleží.“

„Mlč, Leone, prosím! Nemáš pravdu!“

„Ne, Lindo? Copak nevidíš, jak nás jen využívá? U Svobodných můžu být někdo. Nejlepší pilot! Ale tady? Akorát život z ruky do huby.“

Pozvedl zbraň, ale než stihl na Larse vystřelit, zvedla jsem ruku a puls energie ho srazil na zem. Zíral na mě neschopen pohybu. Gesto rukou a zbraň odcestovala stranou.

„Myslím, že než sem přišel, napadl vaši kolegyni Irenu. Lindo, měla byste se po ní poohlédnout.“

Dívka mě překvapila a poslechla. Leon se ji pokusil k sobě strhnout, když ho míjela, ale kopla jsem ho do hlavy a on se odporoučel do říše snů.

„Takže bitka zrádců? A teď vám, Kačeno, mám být vděčný a věřit vám, že?“ řekl Lars, když Linda odešla.

„Vy jste blbec, co?“ odpověděla jsem mu a vydala jsem se za Lindou. Nepokusil se mě zastavit.

Po pár krocích chodbou jsem zaslechla výkřik. Dala jsem se do běhu a našla jsem Lindu, jak se sklání nad tělem Ireny. Objímala ji a vzlykala. Rána na hlavě Ireny vypadala ošklivě, ale smysly mi říkaly, že je živá. Dřepla jsem si vedle Lindy.

„Bude v pořádku. Jen jí musíme ošetřit to zranění.“

„Ano?“ řekla s nadějí v hlase. Pokusila se Irenu zvednout, ale její křehká postava neměla dost sil. S pomocí mých schopností však pro mě nebylo těžké ji odnést na jakousi primitivní ošetřovnu. Sotva jsme dorazily, loď se začala otřásat.

Nechala jsem Lindu s Irenou a vydala se za Larsem.

„Jsi blázen,“ říkal zrovna Leon.

„Zmlkni už, krucinál!“

„Co se děje?“ zeptala jsem se, i když mi z pohledu ven bylo jasné, která bije. Celý výhled zabírala zelená planeta.

„Lars nás chce zabít, děvenko! To se děje. Definitivně se pomátl!“

„Drž hubu, zrádče! Ti tvoji kámoši jsou asi taky blázni. Letí za námi.“

„Zvládnete s tímhle přistát, Larsi?“

„Netuším,“ řekl a vůbec se mi nelíbil tón jeho hlasu.

„Nechcete se raději vzdát?“

Jen se ohlédl, ale už nevypadal, že mě chce zabít. Cítila jsem z něj strach. Nebál se však o sebe nebo o svou loď. Jako by chtěl potvrdit mé myšlenky, se zeptal:

„Jak jsou na tom Linda a Irenka?“

„Irena je živá a Linda o ni pečuje.“

„Jak to Linda snáší?“

„Asi dobře,“ pokrčila jsem rameny.

„Je to v pytli. Z tohohle se nedostaneme. Chápete, Kačenko? Čert vem mě nebo loď nebo tady toho zoufalce. Ale Irenka... A Linda... Od mala se o ni starám. Pokud se pokusíme přistát, nejspíš shoříme v atmosféře. Pokud nepřistaneme, dostanou nás Svobodní. Mě zabijou, a co udělají s nimi a vlastně i s vámi, to ani nechci domýšlet.“

To byla jasná nápověda. Teď to bylo na mně. Sedla jsem si na paty, složila ruce v klínu a začala jsem pravidelně dýchat.

„Co to děláte?“ zaslechla jsem Larsův dotaz, ale neodpověděla jsem. Čekal mě největší výkon mého dosavadního života v roli ochránkyně.

5

V kabině Kostěje rostla teplota. Loď se třásla, skřípala, vrzala a praštěla. Lars ani nedutal, Leon taktéž. Lindu jsem cítila kdesi v koutku mysli a Irena byla stále v bezvědomí. A já? Pouze jsem ztěžka oddechovala, jak jsem se snažila brzdit pád lodi atmosférou. Řinul se ze mě pot a pálil mě v očích, do kterých natekl i přes zavřená víčka.

Cítila jsem i hrůzu posádky pronásledující lodi. Nemajíce nikoho, kdo by je brzdil, řítili se na planetu rychleji než my. Co to bylo za svět, že jejich lodi nezvládaly přistání na planetě? Stavěli je ve vesmíru a na dopravu používali menší lodě podobné té, v níž jsem s ocitla s Leonem?

Ne, nemysli na to, nenech se rozptylovat. Soustřeď se. Přežij!

(Pokusím se.)

Někde v lodi se ozval výbuch.

Potila jsem se námahou, nebo vedrem?

(Maminko moje!)

Chci se napít.

Neomdlím. Ne, teď ne.

Soustřeď se!

Země se blížila. Napnula jsem všechny své síly. V uších mi začalo pískat. Ne. To nebylo v uších, to pískala loď.

(Uvidíme se ještě někdy?)

Dopadli jsme. Leon vykřikl bolestí. Chroptěl. Odletěla jsem stranou. Loď se převalila. Létala jsem po kabině jako hadrová panenka. Nebyla jsem schopna se zachytit. Neměla jsem dost sil. Proč jsem se nepřipoutala?

Lars zavolal mé jméno. V hlase děs. Hrůzu.

Ještě jeden přemet. Rána do hlavy.

Bezvědomí.

Tábor

1

Noc.

Přede mnou skomírá ohýnek. K mým zádům se tiskne cizí tělo a objímá mě čísi ruka. Je mi příjemně a opět odplouvám.

Svítání.

Žízním. Vyslovím to nahlas? Asi ano. Na rtech ucítím hrdlo láhve a voda mi pronikne do úst. Hltám a svět se vytrácí.

Den.

Vidím tři siluety. Stojí kolem čehosi na zemi a mužský hlas říká: „Budiž ti země lehká.“

Komu? Neudržím myšlenky pohromadě. Čeká smrt i na mě?

Probudily mě sluneční paprsky, které mi dopadaly na tvář. Byly však jediným příjemným vjemem, jinak mě bolelo celé tělo a v hlavě mi pravidelně tepalo. Zkusila jsem se soustředit na slova, která se mi ozývala za hlavou.

„Tak se o ni postarej.“

„Díky, Larsi.“

Zaslechla jsem za sebou šramot. Přiblížil se a nakonec vedle mě zašustilo oblečení a šplíchla na mě voda. Jemná ruka mi začala otírat tvář. Otevřela jsem oči.

„Ahoj,“ usmála se na mě Linda. Pokusila jsem se také o úsměv a to ji potěšilo. „Jsi hrozně potlučená, chtěla jsem tě trochu omýt.“

Přikývla jsem a nechala ji pracovat. Rozhlédla jsem se. Ležela jsem na několika dekách. Kolem byly krabice s věcmi, které posádka považovala za nutné k přečkání noci.

„Museli jsme loď opustit. Zapíchla se našikmo a nedá se v ní pořádně pohybovat, natožpak nocovat. Lars a Irena šli zjistit, co máme za tábornické potřeby. Hodil by se stan.“

„Leon?“ vysoukala jsem ze sebe. Linda jen zavrtěla hlavou.

Cukla jsem s sebou bolestí.

"Moc se omlouvám, na noze máš potrhanou kůži. Ta sukně taky nevypadá dobře a asi si budeš muset sundat i triko, protože je nějaké od krve."

Zvládla jsem se posadit, a když mi pak Linda otírala hruď, všimla jsem si, že se červená. Pokusila jsem se o povzbudivý úsměv, vzala jsem od ní hadřík a dočistila se. Rána na boku nebyla nijak hluboká. Přišlo mi, že ne všechna krev na triku je moje. Linda mi podala čistou kombinézu. Byla trochu těsnější, ale nic jiného neměla. Požádala jsem Lindu o jídlo a nakonec jsem opět usnula.

2

Po probuzení u mě hlídkoval Lars, dámy nebylo vidět. Stmívalo se a Lars zrovna přikládal na oheň. Ležela jsem stále pod širým nebem, ale všimla jsem si dvou improvizovaných přístřešků z větví, kovových tyčí a plachet. Tábornické potřeby se rozmnožily. Nyní jsme obývali slušně vybavený kemp.

Všiml si, že jsem se probudila. Posadil se ke mně a podal mi pití.

„Jak se cítíš, Katko?“

„Jde to.“

„Zachránila jsi nás.“

„Ne všechny.“

„Hlavně si to nevyčítej. Pokusit se zde přistát byla moje chyba. Je to neobydlená planeta bez podpory pro velké lodě. Loď Svobodných podle mě skončila ještě hůř. Nedivil bych se, kdyby všichni zemřeli.“

„Víme, kde dopadli?“

„Ne. Část systémů funguje, ale senzory ne. Nevíme nic a nemůžeme ani vysílat, protože je anténa rozdrcená.“

„Co budeme dělat?“

Místo odpovědi jen pokrčil rameny. Pak mi nabídl jídlo. Než jsem dojedla, vrátily se obě ženy. Linda vlekla přenosný počítač a jakousi bednu, ze které se vyklubal velkokapacitní akumulátor. Rozzářila se, když mě spatřila. Usadila se vedle mě a spustila počítač.

„Natáhla jsem do paměti technické informace o Kostějovi a všechno, co šlo zachránit z informací o nepříteli. Projdeme to spolu? Třeba na něco přijdeme.“

Zachytila jsem Larsův pohled. Stočil oči jinam, ale cítila jsem směs jeho pocitů: souboj důvěry a nedůvěry, pochybnosti, strach. Naději. Lindě jsem moc nepomohla. Jen jsem se dívala, jak prochází schémata a popisy komponent Kostěje, ale zřejmě jí to stačilo. Občas něco okomentovala, ale spíš pro sebe a na odpověď nečekala.

„Co vlastně hledáš?“

„Pokud se odsud chceme dostat, tak máme dvě možnosti. Buď sami odletíme, nebo vyšleme volání o pomoc. Volání o pomoc má jednu slabinu: mohl by ho zachytit nepřítel. Odlet má taky slabinu, není čím. Kostěj už nepoletí a raketoplán asi z hangáru nedostaneme. Navíc je poškozený, při dopadu se utrhl z úvazu.“

„Moment. Raketoplán? Hm. S tím dokážu pomoci.“

Trojice na mě pohlédla.

„Ale asi až zítra.“

„Jasně, jo, je tma, čas zalehnout.“

Vypnula počítač a pomohla mi pod jeden z přístřešků. Lars s Irenou zmizeli pod druhým. Linda se mi přitulila k zádům. Odvykla jsem si usínat v takové blízkosti jiné osoby, ale neměla jsem to srdce ji odstrčit, když zabořila tvář do mých vlasů a ruka jí spočinula na mém boku.

Od druhé dvojice se nesl tichý hovor, ale slova jsem nerozeznala. Pak zmlkli a tmu narušovalo jen dívčino oddechování. Po proklimbaném dni se mi však spánek vyhýbal. Probírala jsem v hlavě svůj plán na zítřek. Pohybování předměty je jedna z mých nejvycvičenějších dovedností. Nemělo by to být nijak těžké, pouze jsem se obávala, že nejsem v dobrém fyzickém stavu.

Mé myšlenky přerušila Linda, která se překulila na záda. Otočila jsem se tedy tváří k ní. Tentokrát jsem přehodila ruku já přes ni a tak jsem i usnula.

3

Ráno jsem trojici nastínila své dovednosti a svůj plán.

„Jsi jak kouzelnice z pohádky,“ zářila Linda.

„Tak trochu.“

„Myslíš, že to zvládneš?“ zopakoval Lars mé noční obavy. Pokrčila jsem rameny a vydala se ke Kostěji.

Vrata hangáru byla dobře patrná, jak je však otevřít? Nezbývalo nám nic jiného, než vlézt do lodi a projít k ovládání vrat. Vesmírné plavidlo utrpělo velké škody a kvůli jeho poloze bylo poměrně obtížné se dostat ke správnému panelu.

Měla jsem poprvé od pádu příležitost si vrak prohlédnout. Vstup byl kousek nad zemí a vedl k němu krátký žebřík. Na můj dotaz mi Lars popsal, jak mě a Leona dostali ven. Většinu práce oddřel on, když obě těla postupně snesl na ramenou. Poděkovala jsem mu, ale jen mávl rukou.

Uvnitř vraku jsme se s pomocí lan dostali chodbami do hangáru. Dokovací ramena se zohýbala a letoun byl notně potlučený. Nebylo vůbec jisté, že bude schopen letu. Navíc zde byl další problém.

„Zapomněla jsem, že je jen dvojmístný.“

„Sakra, vůbec mě to nenapadlo,“ posmutněla Linda.

„Ještě je tu možnost, že poletí jen někdo a najde pomoc.“

„To bys musel být ty, Larsi.“

„To se mi moc nelíbí. Co, když se vám něco stane?“

„Na opuštěné planetě? Neměj strach. Zvládneme to.“

Nebyl z té vyhlídky vůbec nadšen. Namítal, že by se mohli objevit jiní členové Svobodné fronty. Pak přidal, že nevíme nic o zdejší fauně. Pokračoval tak dále, ale mě bylo jasné, co ho trápí. Nedokázal přistoupit na to, že by zanechal adoptivní dceru nebo milovanou ženu v potenciálním nebezpečí a ve společnosti osoby, o které stále nevěděl, zda jí může důvěřovat.

„To je fuk,“ utnula jsem debatu. „Dostat ven ho můžeme i tak. I kdyby nikdo nakonec neodletěl. Stejně musíme nejdřív zjistit, jak vážně je poškozen. Pojďte.“

Linda neváhala a postarala se o otevření portálu hangáru. Potom jsem byla na řadě já. Když jsem se usadila tak, abych viděla ven i dovnitř, chopila jsem se malého plavidla. Zvedlo se a celá tíha teď spočívala na mých neviditelných ramenou. Přesun byl lehčí, než jsem čekala. Netrvalo dlouho a váhu stroje převzala půda vedle Kostěje. Linda mě objala kolem ramen.

„Jsi dobrá!“

Usmála jsem se a uchopila ji do své nehmotné náruče. Snesla jsem ji dolů a pak jsem seskočila za ní, přibržďujíc se podobně, jako jsem brzdila pád Kostěje. Koutkem oka jsem v portálu zahlédla Larse. Zavrtěl hlavou a pak zmizel.

4

Linda se pustila do diagnostiky letounu a z její zhoršující se nálady jsem usoudila, že nebude mít dobré zprávy. Nakonec nás svolala dohromady a byla stručná:

„Nemá dost paliva a plášť je poškozen natolik, že by mohl začít hořet. Plášť opravíme, ale to palivo nevím. Články z Kostěje použít nelze.“

Pocit zmaru, který se z trojice linul, byl skoro hmatatelný.

„Dobře, takže co dál?“ zeptala se Irena a hned pokračovala: „Zřejmě si tu nějakou dobu pobudeme, takže jedním z úkolů je zajistit lepší přístřešek. Pak bychom měli pohnout se senzory a komunikací. Někde tu přeci je loď Svobodných. Co když tam najdeme palivo pro raketoplán?“

„Možná půjde místo dopadu odhadnout ze záznamu těsně před naším pádem. Padali rychleji než my, mělo by to jít určit.“

„Výborně, Lindo. Larsi, my dva se budeme věnovat lepšímu ubytování a ty, Katko, bys mohla zkusit propátrat okolí.“

„Propátrat okolí?“

„Jasně, zajímá nás voda, jídlo, případné nebezpečí nebo naopak lepší místo k usazení.“

„Radši bych měl naši malou čarodějnici pod dohledem, mohla by nám pomoci se stavbou.“

„Larsi, už jsi zase hrubý.“

„To je v pořádku, Lindo. Chápu Larsovu nedůvěru. Navíc si myslím, že bych opravdu mohla být platnější při stavbě, než abych se toulala kolem. Před pár lety jsem měla příležitost vzdělat se v dřevorubectví, tesařině a truhlařině. Nebála bych se postavit nějaký srub.“

Irena tedy vyrazila na průzkum okolí a Linda se vrhla do procházení všech záznamů, které jsme měli ze ztroskotání obou lodí. S Larsem jsme se pustili do návrhu srubu. Nakonec jsme slevili a postavili jen dva větší stany s podsadou.

5

Během následujících dní bylo stále více zřejmé, jak moc si mě Linda oblíbila. Každou volnou chvíli mi byla nablízku a každou noc jsme usínaly přitisklé k sobě. Nemohu říct, že by mi to vadilo, právě naopak. Když mě pak jednou před usnutím políbila, pouze jsem namítla, že to není dobrý nápad. Místo odpovědi přitiskla znovu své rty na mé.

„Přece jsem ti říkala, že mohu kdykoliv zmizet.“

„Mlč! Nechci to slyšet.“

„Zlomím ti srdce.“

„Budiž, je-li mi to souzeno.“

Když mě opět políbila, neodolala jsem. Hladila jsem ji a líbala. Prozkoumaly jsme svá těla, nejprve nesměle, ale později s o to větší vášní. Pak se mi schoulila v náruči. Bylo mi jí líto. Byla tak sladká, ale vyhlídky nebyly dobré. Vždycky jsem nakonec zmizela, proč by tomu teď mělo být jinak? Ó, osude, jak mě někdy štveš!

Ráno jsem se probudila sama. Venku se ozýval křik. Jen jsem zaslechla:

„Nech mě být! Nejsi můj otec! Můžu si dělat, co chci, už jsem na to stará dost!“

„Lindo, počkej! Lindo!“

Rychle jsem na sebe hodila oblečení a vylezla ze stanu. Jak mě Lars spatřil, chystal se k dalšímu výbuchu, ale pak jen zavrtěl hlavou a odkráčel ke ztroskotané lodi.

„Holky, holky,“ ozvala se za mnou Irena. „Lars je z vás na prášky. Představoval si pro Lindu nějakého šikovného mládence, který mu pomůže s lodí, a místo toho mu Lindu krade žena, která by měla mít dost rozumu, aby to včas utnula.“

„Mám tomu rozumět tak, že mu vadí, že Linda touží po ženě? Kdybych byla chlap, tak by to bylo v pořádku?“

„To jsem neřekla.“

„Znělo to tak.“

Sedla si na zem a naznačila mi, ať si přisednu.

„Asi to tak trochu je. Lars nikdy moc nefandil vztahům stejných pohlaví. Ale on se přes to dostane. Má Lindu rád jako vlastní dceru, proto tak pění a teď ho bolí, co mu Linda řekla.“

„To mě mrzí. Mám ale takovou zkušenost, že na lásku je rozum krátký.“

„To je pravda. Lásce necháme volný průběh a budeme se radši věnovat tomu, jak se odsud dostat. Jen bych tě chtěla poprosit o větší diskrétnost.“

„Máš pravdu. Promiň, že působím jako rozvratný element.“

„Stále máš dost bodů za to, že jsi nás zachránila,“ usmála se. „Už tě nebudu trápit. Jdi za Lindou, půjdu uklidnit Larse.“

Za pár dní se mi rozhodl domlouvat Lars. Linda není pro mě. Moc mladá. Moc nezkušená. Moc jeho. Mám ji nechat na pokoji. Řekl mi, že by bylo lepší, kdybych spala jinde. Chtěl pro mě postavit další stan, ale bál se Lindiny reakce. Věděla jsem, že má ve všem pravdu, ale bylo to tak těžké! Někdy jsem měla pocit, že se ani jedna nesoustředíme na práci a místo toho se snažíme užít si každou volnou chvíli.

Ten pocit jsem neměla jen já. Linda zrovna seděla před počítačem a zasněně hleděla do dáli, když k ní přistoupil Lars a spustil:

„Lindo, proč ti v poslední době všechno tak trvá, krucinál?!“

„Je to těžké, nedokážeš to pochopit? Udělej si to sám, když jsi tak chytrej,“ odsekla.

„Larsi, nech ji být.“

„Zmlkni, Kačeno!“

„Nekřič na ni! Nebo se ti tu na všechno vykašlu!“

„Tak se na to vykašli! Táhni!“

Linda se rozbrečela a utekla mezi stromy.

„To jsi neměl. Vždyť je to ještě dítě.“

„Dítě? Na to jsi měla myslet dřív, než jsi ji svedla, ty Kačeno pitomá!“

„No tak, Larsi, už to přeháníš!“ vložila se do hádky Irena. Lars pohlédl na ni, na mě a pak také utekl. Ulevila jsem si nadávkou a Irena jen souhlasně pokývala hlavou.

Lindu jsem našla na břehu jezírka. Paže měla založené na hrudi a chvěla se.

„Lindo, svou nečinností jen oddaluješ nevyhnutelné.“

„Já vím, já to vím, krucinál,“ vzlykala. Objala jsem ji a slíbala slzy z jejích tváří. „Já vím, že mi zlomíš srdce, ale nechci, aby to bylo tak brzo. Prosím!“

Neodpověděla jsem. Nebylo jak. Jen jsem ji držela a hladila.

„Dobře, zítra se pustím naplno do práce. Zvládnu to, slibuji.“

Únik

1

„Omlouvám se, Larsi. Nechovala jsem se v posledních dnech zrovna příkladně. Pravda je, že už mám analýzu dokončenou.“

Ukázala nám kapesní počítač s obrázkem povrchu, jak jej zachytila padající loď. Jeden křížek označoval naši polohu a druhý místo dopadu lodi Svobodných. Pak ukázala k lesu.

„Mělo by to být tamtím směrem. Nemáme ale ani kompas, ani satelitní síť, tak nevím, jak nezabloudit.“

„Asi tam budeme muset doletět,“ řekl Lars. „Poletíme my dva, Lindo.“

Chystala se něco namítnout, ale jen jsem zavrtěla hlavou a Linda poslechla. Vrátila jsem se ke studiu pilotních manuálů. Uplynulo něco přes dvě hodiny, když jsem začala cítit nepříjemnosti. Ani jsem nestihla nic říct, když jsme s Irenou zaslechly zvuk raketoplánu.

„To nejsou oni,“ řekla mi.

„Nejsou. Asi padli do zajetí.“

Raketoplán se přiblížil k našemu táboru. Když nás pilot spatřil, chtěl stroj obrátit, ale nedala jsem mu šanci. Mé neviditelné ruce se ho zmocnily a stroj i přes pilotův odpor začal klesat.

Oproti těžké vesmírné lodi bylo polapení vzpouzejícího se raketoplánu snadné. Pilot nakonec vzdal boj s neviditelnou silou a jeho stroj dosedl kousek od nás. Z kokpitu vyskočil muž se zbraní v ruce, ale než stihl vystřelit, dostala ho Irena.

„Nemusela jsi ho zastřelit. Odzbrojila bych ho, mohly jsme ho vyzpovídat.“

Irena se začervenala.

„Nevadí, co se stalo, stalo se. Jak jsi poznala, že to nejsou oni?“

„Prostě jsem to cítila. Podobně jsem od počátku cítila, že nejsi zrádkyně.“

„Nemáš taky...? Ale nic. Poletíme.“

„Neumím pilotovat.“

To mě zaskočilo. Chvilku jsme se na sebe dívaly.

„Já to zkusím,“ vyhrkla jsem.

„Cože?“

„Zkusím s tím letět.“

„Ty ses zbláznila!“

Nepochybně, ale přesto jsem vylezla do kokpitu. Mohlo to vypadat jako šílenost, ale cítila jsem, že to dokážu. Přestala jsem přemýšlet a jen jsem rozprostřela smysly. Pedály, knipl, nějaké budíky, displeje. Prst se jednoho dotkl, pak dalšího. Pohybovaly se téměř samovolně. Byla jsem jen vodičem.

Stroj se zvedl ze země. Napětí sálající z Ireny na sedačce za mnou vzrostlo. Nejprve jsem opsala malý kruh kolem tábora a pak jsem zamířila tam, odkud muž přiletěl.

Mohly jsme letět tak hodinu, když jsme spatřily trosky lodi Svobodných. Při dopadu se roztrhla na několik částí. Ve stínu jedné byla napnuta plachta, pod kterou se cosi zalesklo, a pak už na raketoplán začaly dopadat střely z ruční zbraně.

„To je Lars! Střílí po nás!“

„A Lindu cítím taky. Jsou v pořádku,“ ulevilo se mi. Odletěla jsem z dostřelu a přistála jsem. Linda mi skočila kolem krku. Irena vyprávěla, co se stalo u nás, a Lars mě pak vzal za ruku:

„Omlouvám se, choval jsem se jako pitomec.“

Jen jsem mu ruku stiskla a pousmála jsem se.

„Spíš mi řekněte, co se tady stalo? Ten chlap vám raketoplán ukradl?“

„Přesně tak. Narazili jsme na něj při prohledávání trosek. Po přestřelce nám zmizel a pak už jsme jen slyšeli hluk motoru.“

„Dobrá zpráva je, že teď máme palivo a funkční senzory,“ doplnila Linda. „Špatná zpráva: chlapík měl funkční vysílačku a poslal zprávu Svobodným. Za pár hodin tu budou.“

2

Neměli jsme ani hodinu. Stáli jsme vedle hromady předmětů, které jsme chtěli vzít s sebou, když se ozvala vysílačka.

„Eriku, jsme tu. Slyšíš?“

Pohlédli jsme na sebe. Za chvíli se výzva opakovala s dovětkem, že pošlou raketoplán. Lars se chopil vysílačky.

„To nebude nutné. Tady Leon. Jsem tu jen já a jedna zajatkyně.“

„Leon?“

„Leon z Kostěje. Mám jejich inženýrku. Ostatní jsou mrtví.“

„Aha. Lindu? To je skvělé. Dostaneš ji nahoru?“

„Ano. Mám funkční raketoplán a dost paliva. Letím.“

Hleděli jsme na sebe. Nejvíc mě překvapila radost Svobodných, že do své moci dostanou Lindu. Než jsem se stihla na něco zeptat, spustila Irena:

„Larsi, přece tam s Lindou nemůžete letět!“

„Nemůžeme. Poletím s Kačkou a loď obsadíme. Co si o tom myslíš?“

Tato otázka patřila mně. Zavřela jsem oči a chvilku jsem se soustředila.

„Je to malá loď, jsou tam čtyři, zdá se mi. Mohlo by to jít, pokud nás dřív nesestřelí.“

„Zvládneme to, nebojte se,“ řekl Lars a objal nejprve Lindu a pak Irenu. Také jsem se s nimi rozloučila a za chvíli už jsme stoupali do nebes.

„Zdálo se mi, že mají radost ze zajetí Lindy.“

„Taky jsem si všiml. Důvod netuším. Kdo ví, co jim Leon navykládal. Je fakt, že Linda je extrémně talentovaná. Vlastně mě překvapilo, že si neporadila bez tvé pomoci se senzory.“

„Byla hodně vystrašená.“

Další let proběhl v tichu. Pocítila jsem déj? vu, když Lars zamířil k portálu lodi ne nepodobné Kostějovi. V hangáru čekala uvítací komise. Jakmile se otevřel kokpit, vyskočili jsme, máchla jsem rukou a zbraně třem protivníkům vyletěly z rukou. Svázala jsem je, zatímco je Lars držel v šachu.

Když se nemohli ani hnout, vyrazili jsme do útrob lodi a po krátké přestřelce dobyli můstek, který hájila postarší pilotka.

„Stejně nemáte šanci! Posily jsou na cestě!“

Lars zkontroloval několik konzolí.

„Musíme si pospíšit. Budeme muset letět dvakrát dolů: vyzvednou holky a vyložit zajatce.“

„Necháme je dole?“

„Ano. Tady zůstat nemohou. Ještě je můžeme vyhodit do vesmíru.“

„To snad...“

„Pojď, čeká nás práce,“ zasmál se.

Naložili jsme do raketoplánů po jednom zajatci a odstartovali jsme. Trochu jsme riskovali. Spoléhali jsme se na to, že se zajatci neosvobodí a že neselže dálkové ovládání lodi, abychom mohli opět přistát.

Ireně s Lindou jsme vysílačkou sdělili plány, ale přesto se jim ulevilo, když byly konečně na lodi. Naložili jsme zbylé zajatce. Snad v předtuše, co se stane, se ke mně Linda přitiskla a políbila mě.

„Buď opatrná, prosím!“

Ještě jeden polibek a odlet.

3

Zajatce jsme umístili dál od sebe, aby jim chvíli trvalo, než se navzájem osvobodí, ale asi ne dost. Blížili jsme se k lodi, když se před námi zhmotnila další loď. Vzápětí začala vysílat a dostala z povrchu planety odpověď od zajatců. Loď zahájila palbu a z jejích útrob se vynořila čtveřice raketoplánů.

„Kačko, asi se do nich budeme muset pustit,“ ozval se Lars.

„Jasně. Veď nás.“

Formace raketoplánů po nás začala pálit, sotva se dostala na dostřel.

„Já nahoru, ty dolů,“ řekl Lars a začal se ode mě vzdalovat. Přitáhla jsem k sobě knipl a šlápla na levý pedál. Letoun šel do vývrtky. Nepřátelé se rozdělili do dvojic. Hrála jsem si s ovládáním, abych dostala raketoplán do rukou a nohou. Ucítila jsem z dvojice útočníků zmatek. Překvapil je můj tanec?

Lars změnil směr a z jednoho z mé dvojice vyšlehly plameny, když jej Lars zasypal střelbou. Nával radosti z Larsovy dvojice mě donutil vyslat k nim puls své moci. Radost opadla a střely jen lehce poškodily Larsův stroj.

Hořící Svobodný začal s úhybnými manévry. Druhého jsem pokropila střelami a strhla jsem špičku lodi do strany. Jeho salva proletěla kolem. Opět jsem změnila směr a tentokrát měla má palba smrtící následky. Kokpit se rozletěl v oblaku skla, zmrzlé krve, vody a vzduchu. V mysli jsem ucítila, jak Svobodný zahořel a zhasl.

„Pozor, Katko!“ ozval se Lars. Raketoplán se pod palbou otřásl a kokpit se rozblikal. Zrychlení mnou trhlo doleva. Část pohonu zmizela a loď se točila v kruzích.

Vypnula jsem trysky, byly k ničemu. Natáhla jsem smysly. Můj zbývající protivník uhasil oheň a chystal se mě dorazit. Lars tančil mezi střelami protivníků a já se řítila přímo proti lodi Svobodných.

„Kačenko, jsi tam?!“ ozvala se Linda. Nijak se nesnažila zakrýt zděšení v hlasu. Popsala jsem situaci, ale jen krátce. Soustředila jsem se a strčila jsem do jednoho z Larsových nepřátel. Vletěl do rány svému spolubojovníkovi a rozletěl se v krátkém záblesku ohně.

Lars se okamžitě pustil do svého zbývajícího Svobodného. Můj už na mě pálil, ale zatím se mi dařilo střely blokovat. Nechápal, co se děje, a přestal pálit. Jeho zaváhání se mu vymstilo. Poslední vzepjetí, trhnutí a jeho kokpit se otevřel. Dekomprese mu vyrvala život z těla.

Z posledních sil jsem hleděla na mohutný blok kovu před sebou. Byla jsem již tak blízko, že mě věže nemohly zaměřit. Zbývalo pár sekund do nárazu. Linda křičela mé jméno a kropila z věže nepřátelskou loď. Snad doufala, že ji stihne zničit. Neměla jsem sílu odpovědět. Těsně před dopadem jsem ucítila Larsovo vítězství a hned poté známý tah.

Dopadla jsem na podlahu svého bytu. Pláč Lindy mi dozníval v uších. Omdlela jsem. Když jsem se probrala, pohled mi sklouzl na kombinézu, kterou mi darovala. Z očí mi začaly téct slzy a sevřelo se mi hrdlo.

Měla jsem dost. Už jsem nechtěla být ochránkyní.